IV.ÚS 1796/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 N 178/63 SbNU 69 Svévolná aplikace a interpretace § 104 odst. 1 stavebního zákona (zákona č. 50/1976 Sb.) obecnými soudy v rámci dokazování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 18. října 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ve věci ústavní stížnosti P. M., D. M., E. M. a S. M. M. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011 č. j. 26 Cdo 3127/2008-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 18 Co 355/2007-122 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. června 2007 č. j. 5 C 166/2005-96, které se týkaly zamítnutí žaloby stěžovatelů o přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a J. F. a K. F. jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. června 2011, napadají stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení některých jejich dalších základních práv. 2. Stěžovatelé jsou spoluvlastníky nájemního domu v Praze 7 - Holešovicích, zapsaného v katastru nemovitostí pro k. ú. Holešovice, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha. Každý z nich je spoluvlastníkem v rozsahu ideální jedné čtvrtiny. Žalobou podanou dne 29. června 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") se stěžovatelé domáhali přivolení výpovědi nájmu bytu označeného jako č. 1-4, I. kategorie, 3+1 s příslušenstvím a sklepem, situovaného v prvním nadzemním podlaží výše uvedeného nájemního domu, bez nároku na zajištění náhradního bytu. Tento byt užívají vedlejší účastníci jako nájemci na základě rozhodnutí Okresního národního výboru Praha 7 ze dne 10. dubna 1986 č. j. Byt-117/185/86-R o přidělení bytu a dohody o odevzdání a převzetí příslušného bytu ze dne 7. listopadu 1989. Jedná se tedy o bydlení v tzv. regulovaném nájmu. Podle stěžovatelů byl v době podání žaloby dán důvod výpovědi nájmu předmětného bytu s přivolením soudu podle § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který umožňoval podání výpovědi v případě, že nájemce má dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Vedlejší účastníci se totiž na základě kupní smlouvy z roku 1999 stali v rozsahu ideálního podílu 9/20 spoluvlastníky vícepodlažního obytného domu č. p. 155 v obci Jeneč u Prahy, nacházejícího se na pozemku st. p. č. 174, zapsaného na LV č. 421 pro k. ú. Jeneč u Prahy, obec Jeneč (dále jen "nemovitost v Jenči"). Vedlejší účastnice zároveň nabyla v roce 2000 darem vlastnické právo k domu č. p. 65 na st. p. č. 69, zapsané na LV č. 107 pro k. ú. Vonoklasy, obec Vonoklasy (dále jen "nemovitost ve Vonoklasech"). Obě nemovitosti se nacházejí v okresu Praha-západ. 3. Obvodní soud svým rozsudkem ze dne 11. června 2007 č. j. 5 C 166/2005-96 zamítl žalobu stěžovatelů. Podle jeho názoru se naplněním předmětného výpovědního důvodu rozumí to, že nájemci mají byt, který je právně volný, a mohou jej začít ihned užívat bez nutnosti budoucích úprav pro bydlení trvalého charakteru. Rozhodujícím je přitom stav nejen v době rozhodování soudu, ale i v době doručení výpovědi, tedy v době, kdy již má být výpovědní důvod dán. V dané věci měl obvodní soud za prokázané, že v případě nemovitosti v Jenči je jedna bytová jednotka obsazená rodinou J., další bytová jednotka užívána K. J. a nebytové prostory užívané jako kanceláře se sociálním zařízením. Jde přitom o kolaudovaný stav z roku 1929, aniž by podle sdělení stavebního úřadu v Hostivici byla zaznamenána pozdější rekolaudace. Nemovitost ve Vonoklasech zase sloužila k rekreačním účelům, přičemž ze znaleckého posudku, jakož i sdělení Obecního úřadu ve Vonoklasech vyplynulo, že vzhledem k nedostatku veřejného vodovodu a kanalizace a umístění v záplavové oblasti obce není určena pro trvalé bydlení. Stav a povahu nemovitostí v obou případech posoudil i soudem ustanovený znalec, který dospěl k závěru, že existující nebytové plochy nelze bez podstatných úprav změnit a užívat jako bytové plochy k trvalému bydlení. Na základě těchto skutkových zjištění nepovažoval obvodní soud vlastnictví uvedených nemovitostí za dostatečný důvod pro vyhovění žalobě, neboť musel rovněž přihlédnout k tomu, zda po vedlejších účastnících lze spravedlivě požadovat přestěhování se z vyhovujícího bytu do nevyhovujících prostor v jejich nemovitostech. Nelze jim totiž uložit povinnost dát nemovitost do takového či jiného stavu ani jim nařídit, aby dali nájemcům ve svých nemovitostech výpověď, a dosáhli tak uvolnění objektů pro případné rekonstrukce a nastěhování se do nich po jejich provedení. 4. Rozsudek obvodního soudu byl k odvolání stěžovatelů potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud" nebo "odvolací soud") ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 18 Co 355/2007-122. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky stěžovatelů směřující především proti závěrům, že předmětné nemovitosti ve vlastnictví vedlejších účastníků nebyly právně volné nebo neodpovídaly současným požadavkům na trvalé bydlení. V obecné rovině poukázal na právní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž lze po nájemci, jenž současně vlastní jiný byt, spravedlivě požadovat užívání pouze jednoho ze dvou či více bytů pouze tehdy, má-li objektivně možnost tento byt užívat k bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000 sp. zn. 26 Cdo 2471/99). Zároveň je třeba zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby nájemce a jeho rodiny, a bez povšimnutí nelze ponechat ani velikost, popř. vybavení takového bytu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2004 sp. zn. 26 Cdo 107/2004). Ve vztahu k jednotlivým nemovitostem ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví vedlejších účastníků odvolací soud uvedl, že v případě nemovitosti v Jenči vydal stavební úřad v Hostivici osvědčení podle § 104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdejším znění, neboť s ohledem na provedené stavební zásahy došlo k zásadním změnám oproti kolaudovanému stavu z roku 1929. Podle tohoto osvědčení se v nemovitosti nachází pouze jediná bytová jednotka v prvním nadzemním podlaží, která je od roku 1982 užívána rodinou J., jež v ní bydlí v tzv. regulovaném nájmu. Vedlejší účastníci proto tento byt objektivně nemohou užívat, a to i se zřetelem k tomu, že jsou menšinovými spoluvlastníky uvedené nemovitosti, což měl městský soud za prokázané a nesporné. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl v případě nemovitosti ve Vonoklasech k závěru, že ji lze považovat za další byt ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., který mají vedlejší účastníci k dispozici z titulu vlastnického práva vedlejší účastnice. Není přitom podstatné, že byla její rodinou po desetiletí užívána pouze k rekreačním účelům. Na základě skutkových zjištění, že se jedná o 83 let starou nemovitost, v níž vzlíná vlhkost, tepelně i izolační schopnost zdiva v ní neodpovídá současným normám pro bydlení a je bez vodovodu a kanalizace, dospěl k závěru, že s ohledem na uvedený stav nelze na žalovaných spravedlivě požadovat, aby pouze tato nemovitost saturovala jejich trvalé bydlení. Pro přivolení výpovědi proto nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. 5. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. února 2011 sp. zn. 26 Cdo 3127/2008-152 odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu neměl po právní stránce zásadní právní význam. Ve svém odůvodnění ale přisvědčil právním závěrům odvolacího soudu ve vztahu k nemovitosti ve Vonoklasech, které považoval za jsoucí v souladu s hmotným právem a odpovídající jeho judikatuře, konkrétně rozsudkům ze dne 24. června 2008 sp. zn. 26 Cdo 3172/2006 a ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. 26 Cdo 3175/2009. 6. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, která směřuje proti všem třem výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů, zdůrazňují, že obě nemovitosti byly prokazatelně kolaudovány za účelem bydlení. Ve své argumentaci zpochybňují, že se v nemovitosti v Jen