IV.ÚS 1796/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1796/15 ze dne 24. 11. 2015 U 19/79 SbNU 617 K hodnocení důkazů a procesním postupům v trestním řízení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. IV. ÚS 1796/15 ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem Praha, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015 č. j. 4 Tdo 326/2015-44, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014 sp. zn. 8 To 82/2014 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 48 T 9/2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným za spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody na dvanáct let. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl stěžovateli na základě jeho odvolání snížen trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje také zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní soudy nesprávně vyhodnotily znalecké dokazování provedené v průběhu trestního řízení, neboť byl nedostatečně zohledněn úraz hlavy, který stěžovatel utrpěl v mládí a který - ve spojení s dalšími okolnostmi - mohl způsobit stav nepříčetnosti v době spáchání činu. Stěžovatel dále poukazuje na některé procesní vady, ke kterým mělo dojít v řízení, jež bylo proti němu vedeno. Konkrétně zejména uvádí, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku Nejvyšším soudem nebyla v rámci nového hlavního líčení (konaného dne 9. 4. 2014) znovu přednesena obžaloba státním zástupcem, že v hlavním líčení zahájeném dne 3. 10. 2011 (tedy ještě před zmiňovaným zrušením původního rozsudku v jeho věci) nebyl zastoupen obhájcem, přestože se jednalo o případ nutné obhajoby, a že na konci hlavního líčení předsedkyně senátu neudělila stěžovateli poslední slovo podle § 217 trestního řádu. Stěžovatel konečně vznáší výhrady také ke způsobu, jakým předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vedla hlavní líčení, některé její projevy považuje za předpojaté a dehonestující a domnívá se, že tato soudkyně měla být z rozhodování jeho věci vyloučena. V doplnění své ústavní stížnosti se v tomto směru odvolává na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 4 Tdo 100/2015, ve kterém bylo (v jiné trestní věci) konstatováno, že při rozhodování nemůže být nestranný ten soudce, který v rámci hlavního líčení při čtení výpovědi obviněného pronáší takové výroky a komentáře, ze kterých vyplývá, že se ztotožňuje s podanou obžalobou či je dokonce předem přesvědčen o vině obžalovaného, a který informuje svědky v tom směru, že by měli vypovídat totožně jako v přípravném řízení. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i celého vyžádaného trestního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám. Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v řízení před trestními soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se touto argumentací důkladně zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. Je nutné také připomenout, že případem stěžovatele se již jednou Ústavní soud zabýval, když nálezem ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 2427/13 (N 32/72 SbNU 373) vyhověl jeho ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu (č. j. 4 Tdo 482/2013-38), načež Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 29. 4. 2014 č. j. 4 Tdo 455/2014-56 zrušil původní odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2011 a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Jestliže stěžovatel brojí proti způsobu hodnocení znaleckého dokazování s cílem zpochybnit svou příčetnost v době činu, musí Ústavní soud připomenout, že mu zásadně nepřísluší opětovně hodnotit důkazy, které soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s jejich závěry neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedených soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2969/09; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Trestní soud hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec - psychiatr nebo psycholog - na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky některého znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého (řádného) procesu [srov. k tomu nálezy sp. zn. III. ÚS 284/12 ze dne 3. 5. 2012 (N 96/65 SbNU 295), III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a další judikaturu tam citovanou]. Již Městský soud v Praze věnoval v odůvodnění napadeného rozsudku zvláštní pozornost právě hodnocení znaleckého dokazování, které bylo v průběhu hlavního líčení provedeno (srov. s. 13 a násl. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze). V rámci tohoto hodnocení zcela logickým a racionálním způsobem vysvětlil, proč považuje za nevěrohodné a účelové závěry znaleckých posudků, které byly předloženy obhajobou a které poukazovaly na údajnou nepříčetnost stěžovatele v době činu. Městský soud v Praze zejména správně poukázal na to, že znalci povolaní obhajobou zcela přehlíželi některé podstatné prvky, zejména původní výpovědi stěžovatele učiněné v postavení podezřelého a obviněného. Městský soud v Praze na základě tohoto hodnocení považoval za nesporné závěry obsažené ve dřívějších znaleckých posudcích opatřených orgány činnými v trestním řízení, které příčetnost stěžovatele nezpochybňovaly, a nepovažoval proto za potřebné v tomto směru dokazování doplňovat. S tímto způsobem hodnocení a závěry z něho plynoucími se následně ztotožnil i Vrchní soud v Praze. Ústavní soud v uvedených úvahách trestních soudů neshledává žádný logický rozpor, všechny závěry považuje za zcela dostatečně a racionálně zdůvodněné, a postup trestních soudů proto považuje za ústavně konformní. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitkám stěžovatele, které směřují proti údajným podstatným procesním vadám trestního řízení. Povinnost předsedy senátu vyzvat státního zástupce k přednesení obžaloby (§ 206 odst. 1 trestního řádu) se logicky týká výhradně počátku hlavního líčení. Obžalobou totiž státní zástupce vymezuje předmět hlavního líčení (co do osoby obžalovaného a stíhaného skutku) a realizuje obžalovací zásadu (§ 2 odst. 8 trestního řádu). Protože podkladem pro jednání soudu v hlavním líčení je písemně podaná obžaloba (srov. § 2 odst. 8, § 180 odst. 1 trestního řádu), nemůže již státní zástupce ani v rámci přednesu obžaloby měnit ani doplňovat její obsah, zejména nemůže změnit osobu obžalovaného ani vymezení skutku, a jeho případné prohlášení o změně nebo doplnění obžaloby by bylo bez právních účinků (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2588). Tím spíše státní zástupce nemůže obsah obžaloby měnit ani v situaci, kdy se hlavní líčení koná znovu z důvodu zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně so