IV.ÚS 1796/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1796/20 ze dne 28. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky B. H., zastoupené JUDr. Veronikou Navrátilovou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020 sp. zn. 7 Tdo 400/2020, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2019 sp. zn. 4 To 262/2019 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2019 sp. zn. 13 T 65/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí tvrdíc, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jí uložil povinnost zaplatit poškozené právnické osobě RBP, zdravotní pojišťovna, částku 4 012 Kč na náhradu škody. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatelky podané proti uvedenému rozsudku okresního soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebylo prokázáno naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Stěžovatelka namítá, že jí poškozená sama otevřela dveře do domu i do bytu a že ani ve své svědecké výpovědi netvrdila, že jí zakázala vstup do bytu nebo řekla, aby odešla. Stěžovatelka proto nepovažovala svůj vstup do bytu za nezvaný. Po krátké vzájemné hádce a rozbití sklenice z bytu poškozené odešla, rozhodně ji fyzicky nenapadla, ta si zranění mohla způsobit sama, např. mohla uklouznout a uhodit se. V tomto případě jde o situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, rozhodnutí je opřené pouze o výpověď poškozené D. S., která je však podle stěžovatelky zcela nevěrohodná, přičemž totéž platí i o svědkyni H. H. Věrohodnost jejich výpovědí značně zpochybňují stěžovatelkou navrhované důkazy (tj. úřední záznam z 21. 12. 2018 a výslech policistky A. Š.), které však krajský soud odmítl provést. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že hádka s poškozenou trvala velmi krátkou dobu, nanejvýše 3 minuty, nemohlo tak dojít ke spáchání předmětného přečinu, jelikož nebylo prokázáno, že by v bytě setrvala po delší dobu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho práv, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavním soudem bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 11. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry. 12. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci jen výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod. 13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila. 14. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový