IV.ÚS 1797/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1797/23 ze dne 5. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve Věznici Vinařice, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2023 č. j. 3 Tdo 174/2023-1832, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2022 č. j. 5 To 189/2022-1762 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. května 2022 sp. zn. 21 T 137/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným pod bodem I. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a pod bodem II. pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku; za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a d) trestního zákoníku spáchaný ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za který ho odsoudil rozsudkem ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 2 T 19/2020, podle § 209 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a podle § 56 odst. 2 písm. a) téhož zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Obvodní soud podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu ze svého rozsudku ze dne 9. 7. 2020 sp. zn. 2 T 19/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, dále rozhodl, že je stěžovatel povinen uhradit způsobenou škodu poškozeným vyjmenovaným ve výroku rozsudku, a podle § 229 odst. 1 trestního řádu další poškozené odkázal se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Uvedených trestných činů se dopustil tím, že (ve stručnosti vymezeno) dne 15. 1. 2020 na konkretizované adrese, pod smyšleným slibem reklamační opravy, případně výměny za nový telefon, vylákal od poškozeného M. K. předání mobilního telefonu, který mu dne 22. 12. 2019 sám prodal, přičemž poškozenému na místě předal při převzetí telefonu falešný reklamační protokol s razítkem a podpisem obchodní společnosti Colombainer Analytics SE, aniž by to odůvodnil, přičemž přislíbil, že se ohledně opravy telefonu nebo jeho výměny poškozenému do dne 17. 1. 2020 ozve, ale neučinil tak, v následné elektronické komunikaci s ním se dále různě vymlouval a po dni 31. 1. 2020 přestal komunikovat, kdy dne 27. 1. 2020 prodal předmětný telefon přes inzerát další osobě, přičemž od počátku neměl v úmyslu telefon vrátit a věděl, že žádnou reklamaci neprovede, neboť neměl jak, čímž poškozenému K. způsobil škodu ve výši 17 499 Kč (skutek sub I.). V celkem 31 případech sám prostřednictvím svého facebookového profilu s označením "M. Z." a případně přes brigádníky či známé ze sociální sítě Facebook, za využití sdílení inzerátu na této sociální síti uživateli, nabízel ve dnech 15. 3. 2020 až 19. 3. 2020 k prodeji respirátory filtrační třídy FFP3, s v čase se měnící prodejní cenou pohybující se v rozmezí od 299 Kč do 369 Kč za kus, a to při odběru minimálně 1 balení s 5 až 10 kusy respirátorů, s konečnou cenou navýšenou o údajnou blíže neupřesněnou dopravu ve výši od 85 Kč do 99 Kč, přestože si byl vědom platného vyhlášení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 6. 3. 2020 č. j. MZDR 5503/2020-12/PRO, spočívající v zákazu prodeje respirátorů FFP3, a neměl v úmyslu poškozeným inzerované zboží ve skutečnosti a ve slibovaných lhůtách dodat, byť v inzerci i v osobní elektronické konverzaci s poškozenými udával dodání objednaného zboží ve lhůtě do 24 hodin nebo 48 hodin od přijetí úhrady objednávky na bankovní účet užívaný jeho kamarádkou M. P., se kterou si, využiv její dobré víry, před tím domluvil možnost vkladů prostředků na tento účet pro svou potřebu a později této k připisovaným částkám od různých osob sdělil, že mu na tento účet "chodí peníze z prodeje roušek a respirátorů na internetu", a nechal si pod touto legendou od M. P. veškeré příchozí peněžní prostředky z jeho údajné podnikatelské činnosti vybrat v hotovosti v bankomatu v obci V. dvěma soubornými výběry ve dnech 18. 3. 2020 a 20. 3. 2020, a takto získané peněžní prostředky použil pro vlastní potřebu (skutek sub II.). 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. 5. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že svévolně hodnotily provedené důkazy a učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále těmto soudům vytýká, že porušily princip presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo. Stěžovatel tvrdí, že nebyl prokázán jeho úmysl uvést poškozené v omyl, jejich omylu využít, příp. zamlčet podstatné skutečnosti. 7. Reklamaci mobilního telefonu (skutek sub I.) skutečně hodlal vyřídit, ve vyřízení reklamace mu zabránily orgány činné v trestním řízení, které mu kontakt s poškozeným K. výslovně zakázaly. Poukazuje na to, že poškozenému vzniklou škodu nahradil. 8. Ke skutku sub II. stěžovatel namítá, že nabízenými respirátory prokazatelně disponoval, ve většině případů své závazky řádně a včas splnil, což potvrdili konkretizovaní svědci. Ve splnění zbývajících závazků mu zabránil zákaz prodeje respirátorů FFP3, tj. okolnost nezávislá na jeho vůli. Stěžovatel tvrdí, že po skončení zákazu buď respirátory poškozeným dodal, nebo jim vrátil peníze. Obecné soudy, uvádí dále stěžovatel, dovodily, že poškozené M. M. N. způsobil škodu ve výši nejméně 30 000 Kč, ve skutečnosti jí však peníze vrátil "do cca 2 hodin". Této jeho obhajobě přisvědčili jak poškozená, tak i svědek I. P. Podle stěžovatele si lze jen těžko představit, že by neprodleně v řádu pár hodin finanční prostředky dobrovolně vrátil, byl-li by jeho úmysl finanční prostředky podvodem odcizit. Dále připomíná, že již ve dnech 30. 1. 2020, 18. 2. 2020 a 2. 3. 2020 od svědka J. N. koupil respirátory FFP3, což by neučinil při existenci soudy dovozovaného podvodného úmyslu. Obchodní záměr stěžovatele započal dávno před tím, než událost (pandemická situace) nastala, a byl naopak předmětnou událostí zmařen. 9. Městskému soudu stěžovatel vytýká, že se toliko ztotožnil se závěry obvodního soudu, aniž by se vypořádal s jeho argumentací. 10. Podle stěžovatele nesplnily obecné soudy svou povinnost řádného hodnocení všech důkazů, naopak se účelově zaměřily pouze na důkazy svědčící v jeho neprospěch a touto nezdůvodněnou selekcí a svévolným hodnocením důkazů porušily jeho právo na spravedlivý proces. Jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu, nemělo být podle něj řešeno prostředky trestního práva, věc má soukromoprávní povahu, což připustil i obvodní soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody pro neschopnost dostát svému závazku. 11. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces uložením nepřiměřeného trestu. Obvodní soud i městský soud hodnotily jako přitěžující okolnost mimo jiné skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen. Ačkoliv městský soud výslovně konstatoval, že tři předchozí rozhodnutí (tj. vyjma rozhodnutí, ke kterému byl uložen souhrnný trest) "jsou ze zákona osvědčena", tato předchozí odsouzení stěžovatele hodnotil (obdobně jako obvodní soud) jako přitěžující okolnost. Obecné soudy tak při ukládání trestu zohle