IV.ÚS 1799/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1799/17 ze dne 20. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, P. O. Box 1, 789 53 Mírov, právně zastoupeného JUDr. Janou Rejžkovou, advokátkou, se sídlem Vodní 5178, 760 01 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2017 č. j. 7 Tdo 1593/2016-475, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. června 2016 č. j. 5 To 20/2016-6852, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2016 sp. zn. 50 T 5/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky - Městského ředitelství policie Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 9. června 2017, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud sám učinil skutková zjištění v souladu s § 81 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost byla doplněna podáním advokátky dne 6. 12. 2017. V doplnění je zdůrazněno porušení práva na spravedlivý proces zejména z důvodu neúplného dokazování, a podání dále shrnuje poznatky soudních znalců. Stěžovatel navrhuje doplnit dokazování i spisem Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 10. oddělení obecné kriminality vedeným pod č. j. KRPT-117757/TČ-2016-060240, spisem Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, 9. oddělení obecné kriminality, č. j. KRPT-257839/TČ-2017-070741-1077, dohledovým spisem Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 1 KZN 3438/2017 a dohledovým spisem Krajského státního zastupitelství v Ostravě sp. zn. 1 KZN 3184/2016. Dále bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele ze dne 9. ledna 2018 s návrhem na doplnění dokazování, a to provedením znaleckého posudku z oboru forenzní biomechanika, zpracovaným znalcem doc. Ing. Zdeňkem Horákem, Ph.D., MUDr. Zdeňkem Šňupárkem a doc. Ing. Josefem Kokešem, CSc. Dne 5. 2. 2018 obdržel Ústavní soud doplnění podání, jež pouze doplňovalo předchozí podání opravou písařské chyby. II. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadených rozhodnutí a z obsahu trestního spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 5/2015, který se skládá z 26 svazků obsahujících 7 737 listů, se zjišťuje: Proti P. K. (dále též "obžalovaný") bylo u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 50 T 5/2015. Rozsudkem nalézacího soudu ze dne 7. ledna 2016 sp. zn. 50 T 5/2015 byl uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku a za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 28 let, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozeným E., R. a M. N. náhradu škody. S dalšími nároky byli R. N. a pojišťovna Allianz, a. s. odkázáni na řízení občanskoprávní. Trestného jednání se měl obžalovaný dopustit ve zkratce tím, že poté, co nejpozději od jarních měsíců roku 2013, kdy si uvědomoval odcizování se manželky M. K., měl podezření na milostný poměr manželky, ze strachu z opuštění manželky a z něj plynoucího partnerského ponížení a dále z obav z nesnesitelnosti života nezl. dcery K. bez rodičů, se odhodlal k realizaci svých dřívějších úvah o spáchání rozšířené sebevraždy tak, že si připravil nezjištěný elektrický vodivý prostředek, který v časovém rozpětí od 22:00 hodin dne 28. 7. 2013 do večerních hodin dne 29. 7. 2013 v hotelovém pokoji č. 6343 hotelu T. v letovisku Hurghada v Egyptské arabské republice (dále též "EAR") zapojil do elektrické sítě a se záměrem je usmrtit, vystavil svou manželku M. K. a nezletilou dceru K. K. účinkům elektrického proudu, a to prostřednictvím dvoupólového či jednopólového dotyku, který spočíval ve vyvedení vodičů s rozdílným potenciálem (fázového a nulového vodiče), čímž došlo ke způsobení smrti manželky a dcery v důsledku akutního srdečního selhání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. června 2016 č. j. 5 To 20/2016-6852 rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a o náhradě škody ve vztahu k poškozeným E. N., R. N. a M. N. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obžalovaného podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 54 odst. 2 tr. zákoníku, odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 28 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil obžalovaného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byl obžalovaný povinen zaplatit poškozeným E. N. majetkovou škodu ve výši 18.418,- Kč a nemajetkovou újmu ve výši 1.400.000,- Kč, R. N. majetkovou škodu ve výši 70.466,- Kč a nemajetkovou újmu ve výši 175.000,- Kč a M. N. nemajetkovou újmu ve výši 175.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození E. N., R. N. a M. N. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn. Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 16. března 2017 č. j. 7 Tdo 1593/2016-475. III. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel popírá spáchání trestného činu, za nějž byl odsouzen a tvrdí, že je nevinen a že byl odsouzen neprávem. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a polemizuje se skutkovými zjištěními soudů při prováděném dokazování. Stěžovatelovy argumenty je možné shrnout do čtyř námitek. První stěžovatelovou námitkou je údajně ryze formalistický přístup dovolacího soudu v rámci dovolacího řízení, jenž odmítl dovolání z důvodu, že bylo podáno z jiného než zákonného důvodu. Stěžovatel má za to, že tím došlo k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. právními závěry obecných soudů, a k porušení práva na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny. Druhou skupinou námitek je tvrzení, že se stěžovatel nedopustil jednání, pro něž byl obecnými soudy odsouzen a skutková a právní zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tyto námitky stěžovatel dokládá vybranými listinnými důkazy (zejména znaleckými posudky) a výpověďmi svědků. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a s rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Dále stěžovatel namítá, že nebyly provedeny všechny důkazy, jež by prokazovaly dle jeho názoru jiný skutkový děj, a tím mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu. V tomto ohledu zejména vytýká obecným soudům, že neprovedly výslech patologa Mohammada Walida, a nevyhověly jeho důkazním návrhům ohledně stanovení DNA nalezených zvratků a poskytnutí fotodokumentace pitvy v EAR. Poslední okruh stěžovatelových námitek se týká porušení práva na zákonného soudce, jež spatřuje v tom, že nebylo vyhověno jeho námitkám na podjatost soudkyně JUDr. Gilové. IV. Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů k podané ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu nalézacího soudu ve vyjádření odkázala na obsah spisu sp. zn. 50 T 5/2015 a dále uvedla, že podle jejího názoru soud dodržel všechna procesní pravidla i zásady trestního řízení. K dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle jejího názoru nedošlo. Navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Předseda senátu odvolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se se stěžovatelovými argumenty neztotožňuje a odkazuje na argumentaci v napadeném druhoinstančním rozhodnutí. Domnívá se, že k porušení stěžovatelových práv v řízení nedošlo. Stížnostní námitky považuje za opakování obhajoby v předchozích stadiích trestního řízení a za polemiku s hodnocením provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Předseda senátu dovolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnos