IV.ÚS 1799/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1799/19 ze dne 11. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Martina Čápa, 2. Petra Dlouhého, 3. Vladislava Drába, 4. Heleny Gondové, 5. Jana Kendereše, 6. Petra Kočíka, 7. Pavlíny Koutecké, 8. Josefa Kresáně, 9. Zdeňka Kučery, 10. Josefa Sitaře, 11. Michala Špetla, 12. Petra Tobische, 13. Zdeňky Vintrové a 14. Zdeňka Zajíce, všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem Rooseveltova 6, Plzeň, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2019 č. j. 15 Ad 6/2018-76, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného výroku napadeného soudního rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením v řízení o žalobě stěžovatelů proti rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 30. 5. 2018 č. j. VS-47355-6/ČJ-2018-80000L-PK rozhodl tak, že řízení se zastavuje (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatelům se vrací zaplacený soudní poplatek v celkové výši 28 000 Kč, přičemž částka 28 000 Kč bude stěžovatelům vrácena z účtu krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok II). Konečně rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení ve výši 22 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III). 3. Ústavní stížností napadený výrok III odůvodnil krajský soud tak, že tento má oporu v § 60 odst. 3 větě druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), podle níž má žalobce proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vzal-li žalobce žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného. V daném případě je ze sdělení právního zástupce stěžovatelů (tj. žalobců v řízení před krajským soudem), i s ohledem na sdělení vedlejší účastnice (tj. žalované v řízení před krajským soudem) ze dne 7. 11. 2018 o uspokojení stěžovatelů, kdy k oběma těmto podáním bylo přiloženo rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 7. 11. 2018 č. j. VS-47355-14/ČJ-2018-80000L-PK, jímž bylo žalobou napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, naprosto zřejmé, že stěžovatelé vzali podanou žalobu zpět pro pozdější chování vedlejší účastnice. Nastala tak situace předvídaná v § 60 odst. 3 větě druhé s. ř. s., v důsledku čehož stěžovatelům vzniklo právo na přiznání náhrady nákladů řízení vůči vedlejší účastnici. Z tohoto důvodu krajský soud uložil povinnost vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelům náhradu nákladů řízení v celkové výši 22 228 Kč. Tato náhrada se skládá z částky 14 000 Kč, kterou představuje nevrácená část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč každému stěžovateli, dále pak z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby právního zástupce stěžovatelů po 3 100 Kč podle § 35 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu; podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], z částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta [dva režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu] a z částky 1 428 Kč představující 21% DPH za poskytnuté právní služby. Zpětvzetí žaloby soud nepovažoval vzhledem k jeho obsahu a nenáročnosti za kvalifikovaný úkon právní služby patřící mezi důvodně vynaložené náklady právního zastoupení, a proto náhradu nákladů řízení spojených s tímto úkonem stěžovatelům nepřiznal. Za situace, kdy bylo žalobou napadeno jedno rozhodnutí správního orgánu a žaloba obsahuje jednotnou argumentaci týkající se shodně a společně všech stěžovatelů, soud dospěl k závěru, že není namístě aplikovat § 12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť přiznání náhrady nákladů řízení podle tohoto ustanovení by bylo zcela nepřiměřené objemu poskytnutých právních služeb. V daném případě totiž neexistuje žádný rozdíl mezi zastupováním jedné osoby a více osob, a to ani z hlediska převzetí a přípravy zastoupení, jež nepochybně právní zástupce stěžovatelů nečinil ve vztahu ke každému ze stěžovatelů zvlášť, ani z hlediska sepisu žaloby, která neobsahuje žádnou argumentaci individualizovanou pro jednotlivé stěžovatele, nýbrž výhradně argumentaci společnou pro všechny stěžovatele. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé v první řadě shrnuli věcnou a procesní stránku souzené věci, poukázali na § 12 odst. 4 advokátního tarifu, jakož i na dotčený obsah a odůvodnění napadeného usnesení. Domnívají se, že soud napadeným usnesením narušuje předvídatelnost soudních rozhodnutí, rozhoduje v rozporu s ustálenou soudní praxí a fakticky je trestá za úspěšnost ve sporu. Stěžovatelé konečně uvedli, že napadená část rozhodnutí je v zásadním rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť soud nepoužil § 60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož může z důvodů zvláštního zřetele hodných výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 7. Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají především porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům nebylo upřeno potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a jejich procesní práva byla adekvátně chráněna. Z citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny pak neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné (spravedlivé) pokládají. 8. Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. 9. Toto pravidlo je přitom v rozhodovací praxi Ústavního soudu korigováno v těch případech, kdy ústavní stížnost směřuje (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi totiž opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze