IV.ÚS 1806/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1806/24 ze dne 7. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Romana Kouckého, advokáta, sídlem generála Svobody 339, Pardubice, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2024 č. j. 12 To 6/2024-84180, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. září 2023 č. j. 64 T 6/2019-81549, a s ní spojeným návrhem na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a E. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno (podle formulace petitu) jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť podle něj porušuje jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli jako obhájci třetího vedlejšího účastníka (dále jen "obviněný") přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů navýšenou o daň z přidané hodnoty ve výši 485 545,17 Kč, ač stěžovatel nárokoval přiznání částky 978 692,10 Kč. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že pod sp. zn. 64 T 6/2019 je vedeno trestní řízení proti obviněnému, který byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele na dobu 10 let. V době vydání napadeného usnesení nebylo doposud řízení v trestní věci skončeno. Stěžovatel zastupoval obviněného na základě plné moci od roku 2015 do roku 2023, kdy obviněný udělil plnou moc pro zastupování nové obhájkyni, a proto předložil krajskému soudu návrh vyúčtování obhajoby a požadoval přiznání odměny, náhrady hotových výdajů a daň z přidané hodnoty v celkové výši 978 692,10 Kč. Krajský soud jeho návrhu částečně nevyhověl. V prvé řadě nesouhlasil s počtem úkonů o účasti stěžovatele u hlavního líčení, protože je třeba dobu, kterou stěžovatel u hlavního líčení v jednotlivých dnech strávil, sčítat, a tedy je nutno sčítat časy úkonů příslušné právní služby, které na sebe místně a časově bezprostředně navazují, přičemž za limitní přestávku pro stanovení nového úkonu se považuje doba dvou hodin podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, takže přestávky kratší než 30 minut se započítávají do doby konání úkonu a přestávky nad tuto hranici je třeba honorovat jako promeškaný čas. Dále se krajský soud neztotožnil s vyúčtovaným rozsahem porad s klientem. Krajský soud nerozporoval, že uvedená trestní věc je velmi složitá a rozsáhlá a vedení obhajoby komplikované. Tyto okolnosti jsou zohledněny v samotné právní kvalifikaci a od ní se odvíjí výše odměny za jeden úkon právní služby. Krajský soud nesouhlasil s vyúčtováním celé řady porad, které měly probíhat před hlavním líčením, o přestávkách hlavního líčení a po jeho skončení. Krajský soud nepochyboval, že i v těchto okamžicích stěžovatel s obviněným komunikoval, nicméně tuto komunikaci vnímal jako součást obhajoby při hlavním líčení, a proto nejde o samostatně účtovatelné úkony právní služby. Rozhodujícím pro tento závěr je okolnost, že šlo o několikadenní hlavní líčení, které na sebe den po dni navazovalo. Krajský soud rovněž neakceptoval, pokud stěžovatel požadoval ve vyúčtování obhajoby odměnu za porady, jestliže mezi nimi dělal krátké přestávky a z tohoto přerušení dovozoval možnost nárokovat pokračování v poradě jako další úkon právní služby, a takový postup hodnotil jako účelový. Krajský soud rovněž shledal, že mnohé z těchto porad stěžovatel nedoložil. Z uvedených důvodů krajský soud stěžovateli ani plně nepřiznal požadovanou náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále měl krajský soud výhrady k vyúčtování cestovních nákladů, neboť stěžovatel si nárokoval nahradit i náklady za cesty k hlavnímu líčení, které bylo pro určité dny odročeno. 3. Následnou stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Krajský soud podle vrchního soudu provedl správnou korekci návrhu stěžovatele ohledně jeho účasti u hlavního líčení a správně postupoval při stanovení výše odměny za jeden úkon právní služby (proti tomu stěžovatel ve stížnosti podle vrchního soudu ani nic nenamítal). Pokud mezi stěžovatelem a obviněným docházelo k poradám při hlavním líčení, nelze je považovat za samostatný úkon právní služby, neboť tato aktivita by byla duplicitně honorována jako účast u hlavního líčení, případně ještě jako náhrada za promeškaný čas. Vrchní soud rovněž shledal účelovost v tom, že stěžovatel mezi poradami s klientem činil krátké přestávky a takto každou poradu považoval za samostatný úkon právní služby. V daném kontextu zdůraznil, že i v souladu s judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz] nelze poradu mezi obhájcem a jeho klientem vždy považovat za neúčelný úkon právní služby. Nicméně pro shora uvedené okolnosti vrchní soud ve věci stěžovatele některé porady neshledal účelnými, a uzavřel, že krajský soud velmi citlivě a o každé stěžovatelem nárokované poradě vážil, zda ji lze nebo nelze považovat za účelný úkon právní služby. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel připomíná, že v dané věci šlo o velmi složitou obhajobu, která trvala více než 8 let a spisový materiál čítá přes 80 tisíc stran, přičemž obviněnému bylo za vinu kladeno 297 samostatných skutků. Stěžovatel proto nesouhlasí se snížením počtu porad, které by mu měly být nahrazeny s tím, že obecné soudy účelnost každé takové z nich nehodnotily samostatně (k nutnosti posuzovat účelnost jednotlivých porad s klientem stěžovatel odkazuje na usnesení ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1877/19). Takto bylo stěžovateli při výpočtu odměny a náhrady nákladů uznáno jen 16 dalších porad s obviněným a dalších 38 porad soud vnímal jako jinou součást již hrazené obhajoby. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by mu byla jako obhájci obviněného složitost daného případu dostatečně nahrazena tím, jak (vzhledem k závažnosti trestné činnosti) byla určena odměna za jeden úkon právní služby. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti tomu, že by jednotlivě porady s obviněným od sebe účelově odděloval, a připomíná, že je zkušeným obhájcem a obhajobu dělí do různých celků, proto přistupoval i ke krátkým přestávkám při poradách. Dále uvádí, že v dané věci nejde jen o (ne)přiznání odměny a náhrady nákladů stěžovatele, ale jde - a to především - o naplnění práva na obhajobu ve vztahu k obviněnému. Podle stěžovatele rovněž neexistuje žádný důvod ani právní předpis, který by vyžadoval zahrnutí porady s klientem do účasti na hlavním líčení. Pokud obecné soudy ve svých úvahách zahrnovaly porady stěžovatele s obviněným pod účast u hlavního líčení, měly do trvání hlavního líčení zahrnout i dobu porady. Stěžovatel také upozorňuje na to, že pokud hlavní líčení bylo rozděleno na dopolední a odpoledními bloky, mělo se k tomu pro účely uplatňovaných nároků přistupovat jako ke dvěma samostatným hlavním líčením. Mají-li obecné soudy výhrady k předloženému vyúčtování prováděné obhajoby (resp. k některým uplatňovaným úkonům), měly naopak samy vzhledem ke složitosti daného případu přistoupit k mimořádnému zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. 5.