IV.ÚS 1808/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1808/20 ze dne 18. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, sídlem Mečířova 1243/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2020 sp. zn. 4 Tdo 104/2020, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. července 2019 sp. zn. 3 To 183/2019 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. února 2019 sp. zn. 30 T 57/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), když poškozenému způsobil zranění, a to natažení krční páteře, oděrky a tečkovité krvácení na sliznici tváře, otlaky na přední a levé ploše krku a překrvení spojivek s omezením v obvyklém způsobu života po dobu 18 dní, a odsoudil jej podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele podané proti uvedenému rozsudku okresního soudu podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Podle stěžovatele z provedených důkazů nevyplývá, že se trestného činu dopustil. Došly-li obecné soudy k opačnému závěru, učinily jej v rozporu s provedeným dokazováním a z něj vyplývajícími skutkovými zjištěními. Soudy tudíž nevzaly v potaz pravidlo in dubio pro reo. 6. Stěžovatel namítá, že Generální inspekce bezpečnostních sborů "zmařila" získání důkazu prostřednictvím lokalizace mobilního telefonu, že poškozený nebyl omezený na běžném způsobu života, a dokonce vystupoval se svou punkovou kapelou v zahraničí. Stěžovatel připomíná, že se domáhal vyhotovení znaleckého posudku ke zjištění svého zdravotního stavu (ruptura menisku), čímž by prokázal omezené možnosti spáchat předmětný skutek, avšak tento důkazní návrh soudy zamítly. Soudy zamítly rovněž jeho návrh, aby byly na monitoru zvětšeně, barevně a v maximální kvalitě zobrazeny digitální fotografie pořízené policisty přivolanými k poškozenému. Tím by bylo prokázáno, že poškozený neměl po údajném napadení jakákoli viditelná zranění. Stěžovatel vyslovuje podezření, že zranění zřetelná u lékaře nevznikla v příčinné souvislosti s údajným konfliktem, ale jiným způsobem a později. 7. Stěžovatel spatřuje ve způsobu vedení trestního řízení diskriminaci své osoby coby policisty, přičemž jiný srovnatelný případ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 4145/18, všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz) byl posuzován v přestupkovém řízení. 8. Dále stěžovatel zpochybňuje jednotlivé důkazní prostředky, z nichž obecné soudy vycházely. 9. Podle stěžovatele soudy přehlížely celou řadu rozporů mezi výpověďmi nezletilé svědkyně a poškozeného o způsobu provedení fyzického útoku. Nezletilá svědkyně a poškozený na straně jedné a svědkyně R. S. označili odlišnou část ředitelny, kde mělo k napadení dojít. Poškozený s nezletilou svědkyní přitom ještě před příjezdem policistů hovořil o samotě a mohl ji ovlivnit. Okresní soud při provádění důkazu výpovědí nezletilé svědkyně přečtením protokolu o svědecké výpovědi s ohledem na význam důkazu, který mu přikládal, dostatečným způsobem nevyvážil znevýhodnění spočívající v nemožnosti obhajobě klást nezletilé svědkyni otázky. 10. Stěžovatel posléze upozorňuje na posudek soudního znalce MUDr. Milana Votavy, podle kterého překrvení spojivek poškozeného mohlo být způsobeno i jinak než fyzickým napadením, například zánětem. Soudní znalec dal najevo, že na předložených fotografiích poškozeného nejsou patrné otlaky po škrcení na tváři či krku a že vznik napřímené krční lordózy mohl mít příčiny nesouvisející s údajným napadením. 11. Krajský soud se nevypořádal s jeho námitkami a návrhy na doplnění dokazování obsaženými v odvolání. Stěžovatel uvádí, že trpí bolestmi kolene způsobenými rupturou menisku, a proto krajskému soudu navrhl, aby nařídil vyhotovení znaleckého posudku, z něhož by mělo být patrné, že poškozeného napadnout nemohl. Krajský soud však tento důkazní návrh bez adekvátního odůvodnění zamítl a shodně rozhodl i o návrzích na doplnění dokazování o svědeckou výpověď stěžovatelovy manželky a policistů, kteří byli přivoláni na místo konfliktu. Nadbytečným též shledal doplnění dokazování o revizní znalecký posudek, který by objasnil příčiny napřímené krční lordózy poškozeného. 12. Závěrem stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud neprovedl navržené důkazy (lokalizace telefonu poškozeného, znalecký posudek hodnotící natržení menisku stěžovatele a související omezení pohyblivosti, výslech manželky stěžovatele, doplnění znaleckého posudku MUDr. Milana Votavy o příčinách napřímené krční lordózy poškozeného, výslech policistů zasahujících na místě údajného napadení, videozáznam výslechu nezletilé svědkyně, výslech dalšího konkretizovaného žáka školy a rozhodnutí o přestupcích proti občanskému soužití spáchaných poškozeným). Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že se nezabýval důkazy vyplývajícími ze spisu (zejména fotodokumentací, výpověďmi svědků a soudního znalce MUDr. Votavy). Podle stěžovatele jde i potud o diskriminaci jeho osoby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 15. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny. 16. Ústavním soudem bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným