IV.ÚS 1809/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1809/20 ze dne 22. 9. 2020 N 187/102 SbNU 154 K účelnosti nákladů právního zastoupení insolvenčního správce v bagatelních věcech; závaznost rozhodnutí Ústavního soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PJ TRADE, s. r. o., sídlem Jungmannova 732/4, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem, sídlem Vojtěšská 232/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020 č. j. 101 VSPH 325/2020-47 a výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2020 č. j. 51 ICm 523/2019-19, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Ing. Jany Vodrážkové, sídlem Novoměstská 960, Chrudim, insolvenční správkyně dlužníka Josefa Vlasáka, zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, sídlem Čechova 396, Česká Třebová, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020 č. j. 101 VSPH 325/2020-47 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2020 č. j. 101 VSPH 325/2020-47 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nutno dodat, že stěžovatelka navrhuje zrušení celého usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), z obsahu ústavní stížnosti však jednoznačně plyne (viz sub 5), že tato směřuje jen proti jeho výroku II (o nákladech řízení). 2. Napadeným usnesením krajský soud podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř.") zastavil řízení o žalobě vedlejší účastnice o určení pravosti a výše popřené pohledávky ve výši 4 574 Kč (výrok I) a stěžovatelce jako žalované uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 4 574 Kč (výrok II). Nákladový výrok odůvodnil s odkazem na § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř. tím, že stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, když svou přihlášku pohledávky po zahájení incidenčního sporu vzala (částečně) zpět. Současně se tento soud zabýval účelností vynaložených nákladů na právní zastoupení a s přihlédnutím k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2421 ze dne 16. 12. 2015, (dále jen "Nařízení") a k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 1. 2019 [(N 193/91 SbNU 395), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] snížil jejich náhradu z částky 12 342 Kč tak, aby nepřesahovala žalovanou částku. 3. Stěžovatelkou podané odvolání proti výroku II usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") důvodným neshledal. Naopak k odvolání vedlejší účastnice usnesení krajského soudu změnil v napadeném výroku II tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 807 Kč. K tomu uvedl, že daný spor je incidenčním sporem podle insolvenčního zákona a svou povahou sporem o určovací žalobě, nikoliv o žalobě na plnění, a vzhledem ke stanovení odměny advokáta pevnou sazbou v incidenčním sporu nepovažuje postup krajského soudu za správný. II. Stěžovatelčina argumentace 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3859/17, který řešil analogickou situaci, čímž porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy, a dále že insolvenčnímu soudu obecně upřel moderační právo podle § 150 o. s. ř. Nadto tvrdí, že vedlejší účastnici neměly být náklady přiznány vůbec, k čemuž uvádí, že nezpochybňuje právo insolvenčního správce nechat se zastoupit advokátem, ale že v těchto případech by měly být podmínky pro přiznání nákladů zkoumány přísněji než jen ve vazbě na výši pohledávky. Dle stěžovatelky by mělo být posouzeno, zda insolvenční správce učinil pokus o smírné vyřízení věci, neboť o úmyslu popřít pohledávku nebyla vedlejší účastnicí informována. Mělo by být přihlédnuto k tomu, že insolvenční správce má mít dostatečné odborné znalosti k podání incidenční žaloby, zvláště činí-li samotný popěrný úkon bez právního zastoupení a v žalobě může uplatnit jen ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Současně by měl být zohledněn podíl popřené pohledávky na výši přihlášené pohledávky při analogickém použití § 142 odst. 2 o. s. ř. 5. Krajský soud a vrchní soud porušily její právo na spravedlivý proces (sc. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť se nezabývaly tím, zda popěrný úkon insolvenčního správce byl určitý, a tudíž platný. Dle stěžovatelky měla být žaloba bez dalšího zamítnuta pro rozpor se zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, navíc nebyla "projednatelná", a tak měl krajský soud vedlejší účastnici vyzvat k jejímu doplnění a případně ji pak odmítnout. Odpovědnost za zastavení řízení proto nese vedlejší účastnice. V této souvislosti upozorňuje, že přihlášku vzala částečně zpět, aby zjednodušila právní stav vzniklý v důsledku neurčitého a neplatného popěrného úkonu, tento vstřícný krok však soudy vyhodnotily v její neprospěch. Závěrem stěžovatelka uvádí, že náhrada nákladů řízení náleží do majetkové podstaty, a tudíž by neměla být zavázána ji platit k rukám zástupce vedlejší účastnice, přičemž má za to, že je v nejistotě, zda již jednou uhrazená částka po ní nebude požadována znovu. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení. 7. Vrchní soud pouze odkázal na skutková zjištění a právní závěry uvedené v odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ani po prostudování obsahu ústavní stížnosti důvod pro změnu svého stanoviska neshledal. 8. Krajský soud vyslovil názor, že jeho postupem a rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelčiných práv. K tomu uvedl, že se ve svém rozhodnutí vypořádal s námitkami, které stěžovatelka vznesla ve vyjádření k žalobě, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 9. Vedlejší účastnice rovněž odmítla, že by v soudním řízení došlo k porušení stěžovatelčiných práv, natož pak ústavních. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je podle jejího názoru správně a přesvědčivě odůvodněno odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, přičemž přiléhavě je reflektován nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3859/17, se kterým nelze souhlasit, protože mylně pokládá řízení o určení pravosti, výše či pořadí pohledávky za řízení, jehož předmětem je vymáhání peněžitého plnění, ačkoliv jde o řízení určovací, kde předmětem rozhodnutí je otázka, zda a v jakém pořadí má být sporná pohledávka (bez ohledu na její nominální výši) uspokojována. Současně odkazuje na obsah svého odvolání s tím, že dal-li jí vrchní soud za pravdu, nelze v tom spatřovat žádné porušení stěžovatelčiných práv, neboť stěžovatelkou prosazované rozhodnutí bylo "přebito" kvalitnější argumentací, což má být podle vedlejší účastnice jednoznačně přípustným projevem soudní nezávislosti. Rozporuje-li stěžovatelka postup obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů mezi účastníky nalézacího řízení, považuje vedlejší účastnice její námitky za "zcela nesmyslné", neboť stěžovatelce nic nebránilo nechat věc meritorně projednat (na základě jí uváděných námitek proti popření sporné pohledávky). A vzala-li zpět popřenou část přihlášené pohledávky, zavinila, že předmět sporu v důsledku daného procesního úkonu odpadl, takže sotva lze vytýkat obecným soudům, že jí v souladu s § 146 odst. 2 větou druhou o. s. ř. uložily povinnost k náhradě nákladů řízení. V souvislosti s údajnými nedostatky přezkumu přihlášky vedlejší účastnice upozornila, že se k této výtce dostatečně vyjádřil krajský soud, a tyto rozhodně nemohou být důvodem jiného rozhodnutí. Neobstojí