IV.ÚS 1809/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1809/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. H., zastoupené Mgr. Veronikou Soukupovou, LL.M., advokátkou, sídlem Tylov 147, Lomnice, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2023 č. j. 13 Co 447/2022-653 a I. výroku rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. srpna 2022 č. j. 0 Nc 3153/2019-587, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a J. Ž., nezletilého J. Ž. a M. Ž., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich výroků) s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 8. 2022 č. j. 0 Nc 3153/2019-587 zvýšil výživné placené prvním vedlejším účastníkem (dále jen "otec") pro nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "syn") z částky 1 700 Kč na částku 2 000 Kč měsíčně, rozhodl o povinnosti otce uhradit nedoplatek na výživném, o splatnosti a místu plnění běžného výživného (I. výrok). Dále okresní soud upravil styk otce se synem (II. výrok) a podmínky jeho předávání a převzetí (III. a IV. výrok), rozhodl o předběžné vykonatelnosti II. až IV. výroku (V. výrok), zamítl návrh vedlejší účastnice (babičky nezletilého vedlejšího účastníka) na úpravu styku (VI. výrok), stěžovatelce uložil pokutu za neuskutečněný styk (VII. výrok), zamítl návrhy otce a vedlejší účastnice na nařízení výkonu rozhodnutí (VIII. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (IX. výrok). Při určení výživného vycházel okresní soud podle § 913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, z principu tzv. výdělkové potenciality, tedy z příjmů, kterého by mohl otec dosahovat, kdyby s ním nebyl skončen pracovní poměr zaměstnavatelem z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Otec od poslední úpravy výživného po celou dobu dosahuje nižšího příjmu, než dosahoval před skončením pracovního poměru, a proto je nutno hodnotit skončení uvedeného pracovního poměru jako vzdání se výhodnějšího zaměstnání bez důležitého důvodu. 3. K odvolání stěžovatelky proti I. a VII. výroku rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 3. 2023 č. j. 13 Co 447/2022-653, kterým změnil I. výrok rozsudku okresního soudu tak, že výživné otce zvýšil z částky 1 700 Kč na 2 200 Kč, upravil podmínky splatnosti a rozhodl o dlužném výživném (I. výrok), změnil i VII. výrok rozsudku okresního soudu a návrh otce na výkon rozhodnutí zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). Ohledně vyživovací povinnosti otce k synovi se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že u otce je správné vycházet z principu jeho výdělkové potenciality, tedy z příjmu, kterého by u obchodní společnosti X, dosáhl, nebyl-li by s ním rozvázán pracovní poměr z důvodu hrubého porušení pracovní kázně. Od 1. 1. 2022 by tak výše jeho příjmu činila částku 22 791 Kč. Otec sice podle zjištění krajského soudu aktuálně pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná, nicméně v řízení nebylo prokázáno, že by jeho příjmy byly vyšší, a proto krajský soud z uvedeného principu vycházel i nadále. Stěžovatelka se domáhala, aby při stanovení vyživovací povinnosti soud vycházel z § 916 občanského zákoníku (tedy z nevyvratitelné domněnky o výši příjmu povinného za situace, kdy ten soudu - zjednodušeně řečeno - nedoloží potřebné podklady pro hodnocení svých majetkových poměrů), krajský soud se s jejím návrhem neztotožnil, neboť otec doložil v potřebném rozsahu přehled svých příjmů (zakázek) a rovněž objasnil i kalkulaci svých nákladů při použití paušálního výdaje, a v řízení nebylo prokázáno, že by se skutečné příjmy výrazně lišily od příjmů deklarovaných pro daňové účely, a také nebylo prokázáno, že by otec pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná po delší období. Podle krajského soudu je běžnou praxí, že u řemeslníků tvoří náklady na materiál převážnou část hodnoty zakázky, a otec doložil konkrétní přehled, z něhož vyplývalo, že výše nákladů na materiál dosahovala asi 70 % hodnoty zakázky, a do těchto nákladů nebyly zahrnuty ještě platby na zdravotní a sociální pojištění a další nutné výdaje. II. Argumentace stěžovatelky 4. Podle stěžovatelky neodpovídají podklady, které otec dokládal ke stanovení svých výdajů v jím vykonávané činnosti, daňové a účetní praxi. Stěžovatelka se tak domnívá, že otec nedoložil výši svých skutečných příjmů, a proto mělo být postupováno podle § 916 občanského zákoníku. V řízení ani nebylo při stanovení přiměřené výše výživného syna uvažováno o existenci otcem hrazeného penzijního připojištění a stavebního spoření; otec tak měl k dispozici částku asi 200 000 Kč. V odůvodnění napadených výroků není dostatečně vysvětleno, proč je spravedlivé vycházet z principu potenciality, a nikoliv postupovat podle § 916 občanského zákoníku. Obecné soudy tudíž nezjistily v úplnosti majetkové poměry otce a postupovaly tak mimo jiné v rozporu s nálezem ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (N 144/86 SbNU 445)] a se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012. Konkrétně soudy nezohlednily, že základ daně rozhodný pro daňové účely nemusí nutně představovat reálný rozdíl mezi příjmy a skutečně vynaloženými výdaji, když nikoliv každý výdaj rodiče, který zákon uznává jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů, je skutečně nezbytný do té míry, že by měl mít přednost před eventuální vyživovací povinností. Uvedeným postupem obecné soudy porušily rovněž legitimní očekávání stěžovatelky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. Požaduje-li stěžovatelka zrušení I. výroku rozsudku okresního soudu, který byl krajským soudem změněn, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti tohoto výroku příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální