IV.ÚS 1813/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1813/08 ze dne 3. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti D. V., zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti rozsudkům Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 11. 1. 2006 sp. zn. 11 C 1452/95, Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 2. 5. 2007 sp. zn. 35 Co 414/2006 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 28 Cdo 681/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, včetně rovnosti účastníků řízení a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tato rozhodnutí, jak plyne ze spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 11 C 1452/95, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě právní předchůdkyně stěžovatelky - její matky, opírající se o restituční předpisy a směřující proti žalovaným manželům K., na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci - nemovitosti v žalobě označené, která byla původně ve vlastnictví jejího manžela, s nímž v roce 1969 emigrovala. Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve věci rozhodoval celkem pětkrát, z toho čtyřikrát žalobu zamítl. Jeho rozhodnutí byla opakovaně rušena odvolacím soudem. Ten svým rozsudkem ze dne 23. 6. 1998 potvrdil opět zamítavý rozsudek soudu I. stupně ze dne 21. 1. 1998. Žalobkyni, jako manželce původního vlastníka zemřelého dne 1. 1. 1993, který byl rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., odvolací soud přiznal statut oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 267/1992 Sb., č. 133/1993 Sb., č. 115/1994 Sb., č. 116/1994 Sb. a 2/1997 Sb. (dále jen "restituční zákon" ). Pokud jde o žalované (kteří dům nabyli kupní smlouvou ze dne 24. 8. 1976 a pozemky dohodou o zřízení práva osobního užívání z téhož dne od státu, jenž získal oprávnění s ním disponovat na základě soudním rozhodnutím vysloveného trestu propadnutí majetku), při posuzování splnění předpokladů ustanovení § 4 odst. 2 ve spojení s § 20 odst. 1 restitučního zákona vycházel odvolací soud ze zjištění, že tito se do domu, který byl v dezolátním stavu, se souhlasem národního výboru nastěhovali již v roce 1969 nebo 1970 a až do uzavření kupní smlouvy dům na své náklady rekonstruovali, čímž jej zhodnotili. Kupní cena domu sjednaná částkou 1.448,- Kč byla na základě vyhlášky č. 43/1969 Sb. určena podle stavebně technického stavu domu v roce 1970, nikoliv podle (kvalitativně vyššího) stavu v době převodu. Tím došlo podle odvolacího soudu k porušení ustanovení § 399 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákona č. 58/1969 Sb., podle nichž cena koupené věci musela být určena podle stavu věci v době uzavření kupní smlouvy. Vyústěním uvedené úvahy byl pak závěr soudu, dovozující, že žalovaní, kteří sporné nemovitosti takto nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 ve spojení s § 4 odst. 2 restitučního zákona. Odvolací soud však - ve shodě se soudem I. stupně - žalobě nevyhověl, neboť, přihlédnuv k tomu, že se žalovaní zasloužili o udržení bytového fondu a že nesprávně stanovené kupní ceně (nižší o hodnotu provedených investic) korespondovalo vzdání se nároku na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu odpovídajícího těmto investicím, shledal výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 občanského zákoníku. Návrh žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolací soud zamítl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které dovolací soud posoudil podle tehdy platné úpravy přípustnosti dovolání se týkající (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) jako přípustné, když dospěl k závěru, že posouzení rozporu mezi výkonem práva daného restitučním zákonem a dobrými mravy bylo otázkou pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu dominantní a zároveň této otázce přiřadil významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, kterou tehdy nepovažoval beze zbytku při řešení této typové problematiky v poměrech restitučního zákona za jednoznačně ustálenou. V podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí pak dovolací soud s odvoláním na teorii i soudní praxi i vlastní judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. 2 Cdon 473/96 a rozsudek ze dne 30. 7. 1998 sp. zn. 3 Cdon 86/96, jakož i rozsudek ze dne 2. 7. 1999 sp. zn. 23 Cdo 291/99) vysvětlil, z jakých důvodů nelze námitce stěžovatelky o obecné nepřípustnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku na restituční vztahy přisvědčit. Zdůraznil, že soudní praxe používá ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku ve významu normativním, jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování, nalézajíc maximy sociální etiky, jimž přisuzuje regulativní princip. Poukázal však také na to, že judikatura pojednávající o výkonu soukromých práv a povinností v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku měly projevit. Úvaha soudu musí být v každém individuálním případě podložena konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem nejen na straně povinné osoby, ale i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi se rozumí ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze i po žalobci spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo. Dovodil pak, že v projednávané věci se odvolací soud uvedenými zásadami neřídil, neboť zcela pominul okolnosti tkvící v osobě nebo poměrech žalobkyně. Uzavřel tak, že právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce představující předmět dovolacího přezkumu bylo neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl tak tehdy podle dovolacího soudu uplatněn důvodně. Proto tehdy rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako rozhodnutí soudu I. stupně zrušil. V dalším řízení se soud I. stupně zabýval znovu šetřením toho, za jakých okolností došlo k uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 8. 1976 žalovanými se závěrem, že přestože kupní cena byla stanovena v rozporu s tehdejšími předpisy, nebyli žalovaní nijak zvýhodněni, neboť se vzdali vrácení bezdůvodného obohacení odpovídajícího jejich investicím; stát tedy na jedné straně sice dostal od kupujících nižší cenu, než by odpovídala stavu domu v roce 1976, na druhé straně však nemusel vracet hodnotu investic vložených do domu. Jsa vázán názorem dovolacího soudu, pak pro posouzení, zda jsou dány důvody aplikace ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, se soud podrobně zabýval také ověřováním osobních a majetkových poměrů původní žalobkyně. Činil v tomto směru potřebná zjištění, která jsou v jeho rozhodnutích podrobně rozvedena, a následně na základě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 23. 4. 2004 též poměry žalovaných. Ve svém posledním rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006, napadeném ústavní stížností, pak všechny zjištěné skutečnosti vyhodnotil tak, že majetkové i osobní poměry na straně tehdy ještě žijící původní žalobkyně byly výrazně lepší než na straně žalovaných a učinil závěr, že v daném případě jsou dány podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku a žalobu zamítl. V průběhu odvolacího řízení zahájeného k odvolání žalobkyně pak, vzhledem k úmrtí původní žalobkyně, odvolací soud ještě zjišťoval osobní a majetkové poměry stěžovatelky, které ve svém rozhodnutí rovněž podrobně rozvedl se závěrem, že popsané okolnosti, za nichž došlo k porušení cenových předpisů při prodeji domu žalovaným, nebyly vykompenzovány ani poměry stávající žalobkyně - stěžovatelky, neboť tyto nebyly shledány nepříznivými ve srovnání s poměry žalovaných. Uzavřel, že nebylo prokázáno cenové zvýhodnění žalovaných, byť při uzavření kupní smlouvy došlo k porušení cenových předpisů, a proto výkon práva na uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí by byl v rozporu s dobrými mravy a tak rozsudek soudu I. stupně svým rozsudkem, v záhlaví označeným, ve výroku ve věci samé potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka opět dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky, které považoval za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud podrobně, také s odkaz