IV.ÚS 1813/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1813/22 ze dne 20. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022 č. j. 70 Co 98/2022-431 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. února 2022 č. j. 0 P 279/2018-370, 14 P a Nc 133/2020, 14 P a Nc 358/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a D. J. a nezletilých K. J. a M. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že oba soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, a to především do práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva rodičů na péči o děti a jejich výchovu zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 P 279/2018 se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele, jako otce, na svěření druhého a třetího vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilí") do střídavé péče obou rodičů (I. výrok), uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilých a doplatit dlužné výživné (II. a III. výrok), upravil běžný styk i prázdninových styk stěžovatele s nezletilými, jakož i jejich převzetí (IV. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (V. výrok). V odůvodnění nejprve konstatoval, že o změnu úpravy požádala první vedlejší účastnice (dále jen "matka") s tvrzením, že rodiče nejsou schopni se domluvit. Rozsudečné výroky obvodní soud odůvodnil zjištěními z dokazování, včetně jeho doplnění po kasačním rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"); zejména připomenul, že poměry nezletilých byly dosud upraveny rozsudkem obvodního soudu, kterým soud schválil dohodu rodičů o svěření nezletilých do péče matky, výživném a běžném styku, styk stěžovatele s nezletilými o prázdninách 2020 byl upraven předběžným opatřením, vyšel ze zjištění majetkových poměrů rodičů, zdravotního stavu stěžovatele a nezletilého K., uvedl, že komunikace rodičů je stále (přes odbornou pomoc a terapie) velmi obtížná, provedl pohovor s nezletilými, při němž zjistil, že mají bližší vztah k matce a oba preferují její péči, a reprodukoval zprávy kolizního opatrovníka. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě městský soud přezkoumal tento rozsudek, včetně řízení, kterému předcházelo jeho vydání, doplnil dokazování zprávou o aktuálních výdělcích rodičů a dospěl k závěru, že rozsudek je třeba částečně změnit. Napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku obvodního soudu, změnil výroky v částkách výživného pro nezletilé, aktualizoval výroky o dlužném výživném a rozšířil úpravu styku stěžovatele s nezletilými (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Ztotožnil se s hodnocením podmínek střídavé péče obvodním soudem, zejména zdůraznil, že je v nejlepším zájmu obou nezletilých zachovat i nadále stávající a již osvědčené výchovné prostředí, které jim vyhovuje a jehož zachování si přejí (bod 12. odůvodnění), podrobně zohlednil změnu poměrů při stanovení výše výživného a splácení nedoplatku výživného (body 13. a 14. odůvodnění) a mírně rozšířil běžný styk stěžovatele s nezletilými, jakož i styk o hlavních prázdninách (bod 15. odůvodnění). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou neústavní. Připomíná, že původně byli nezletilí svěřeni do péče matky, a to na základě dohody rodičů, s níž souhlasil s ohledem na jejich věk. Protože dospěl k závěru, že v mezidobí došlo k podstatné změně poměrů (děti jsou větší, jsou s ním v pravidelném kontaktu a on plní úlohu jejich pečovatele a vychovatele), navrhl svěření nezletilých do střídavé péče. Jeho návrh obvodní soud opakovaně zamítl, jeho druhý rozsudek potvrdil napadeným rozsudkem městský soud. 5. Podle stěžovatele jsou naplněna všechna kritéria vyjádřená v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629) a uvádí k nim konkrétní argumentaci, kterou (zejména s ohledem na to, že městský soud shledal naplnění prvních tří kritérií) koncentruje na hodnocení přání nezletilých. Namítá, že ze žádného z provedených pohovorů nevyplývá jednoznačný závěr, že nezletilí si střídavou péči rodičů nepřejí, a zásadně nesouhlasí s tím, že nezletilí projevili pregnantní názor, že chtějí být pouze v péči matky. Pohovory a skutečnosti zjištěné v jejich průběhu jsou podle stěžovatele obecnými soudy dezinterpretovány, a to na jeho úkor. V odvolání proti rozsudku obvodního soudu učinil proto důkazní návrh spočívající ve zpracování znaleckých posudků z oboru psychologie (k posouzení výchovných předpokladů u obou rodičů) a dále případně z oboru dětské psychologie (k posouzení, zda může u nezletilých dětí dojít k nějaké psychické újmě, bylo-li by rozhodnuto o jejich svěření do střídavé péče). Na tento důkazní návrh městský soud nikterak nereagoval, ani v rozsudku nevysvětil, proč ho považoval za nadbytečný, proto jde o tzv. opomenutý důkaz. Stěžovatel je přesvědčen, že nynější záležitost se co do skutkového i právního řešení shoduje se záležitostí, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz) III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek obvodního soudu také v rozsahu, v němž byl změněn městským soudem; Ústavní soud není k takovému rozhodování příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. 11. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud takové vady neshledal, neboť dospěl k závěru