IV.ÚS 1814/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1814/14 ze dne 15. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Anety Kučery, zastoupené Mgr. Lucií Bartlovou, advokátkou se sídlem Jakubská 121/1, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 17/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 5. 2014, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 17/2014. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 4. 3. 2014, č.j. 3 VZV 1/2013-641, byla podle § 79f zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ve spojení s § 79a odst. 4 trestního řádu a § 79d odst. 8 trestního řádu, zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti. Stěžovatelka v rámci své ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodl dne 3. 4. 2014, pod sp. zn. 4 To 17/2014, o stížnosti stěžovatelky proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 4. 3. 2014, č.j. 3 VZV 1/2013-641, tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost zamítá. Stěžovatelka je přesvědčena, že došlo k evidentnímu nezákonnému zásahu a omezení jejího vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu se opakovaně domáhala zrušení zajištění majetku, když tento podle ní nikterak nesouvisí s trestnou činností Luďka Kučery, který je trestně stíhaný. Postup orgánů činných v trestním řízení v uvedené věci se jeví stěžovatelce jako nezákonný, jelikož je zasahováno do jejího vlastnického práva, garantovaného Listinnou základních práv a svobod, když nebylo postaveno najisto, že by se stěžovatelka v rozhodné době skutečně podílela společně s Luďkem Kučerou na zaopatřování životních a dalších ekonomických potřeb rodiny. Pro tento závěr dle stěžovatelky nesvědčí ani fakt, že Luděk Kučera má dispoziční právo k bankovnímu účtu stěžovatelky, či že má k tomuto účtu i platební kartu. Jediné, co bylo podle názoru stěžovatelky naopak doposud v naznačeném směru prokázáno, je, že stěžovatelka hradila veškerý provoz na rodinný život v České republice sama, což je patrno i z výpisu z jejího účtu. Stěžovatelka uvádí, že prokázala existenci zcela legálních příjmů v rozhodnou dobu, a to na základě smlouvy o prodeji cenných papírů uzavřenou mezi stěžovatelkou a společností Braddock Finance & Capital Ltd. dne 20. února 2008, včetně její přílohy, ze kterých je patrný prodej 5 akcií za 225.000 USD, když obdržela každý rok po dobu 5 let ve splátkách částku 45.000 USD a tato suma představuje legální nezdanitelný příjem, ze kterého stěžovatelka hradila veškeré náklady na domácnost v České republice, přičemž uvedené finanční prostředky evidentně nepochází z trestné činnosti. II. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a postup obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. III. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12, IV. ÚS 941/14 a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 948/14 ze dne 23. 6. 2014). Ústavní soud v minulosti konstatoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o legitimní výluku z ochrany vlastnictví. Připomněl, že z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Zda pominuly důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014). Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3201/13 ze dne 27. 2. 2014). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. IV. Vrchní soud v Olomouci v rámci svého usnesení konstatoval, že obviněný Luděk Kučera se měl na trestné činnosti podílet poskytnutím účtů zahraničních obchodních společností, které ovládal, k převodům finančních prostředků původně vyvedených a odčerpaných jinými osobami z účtů společnosti EDBUSSY, a.s. a jejich dalšímu transferu, čímž měl přispět k zastření jejich původu. Finanční prostředky na účtech vedených pro stěžovatelku, stejně jako nemovitosti stěžovatelkou vlastněné, byly zajištěny vzhledem k poznatkům o přetrvávajícím propojení manželů Kučerových, a to přes písemně doloženou smlouvu o zúžení společného jmění manželů. Z textu usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, ze dne 4. 3. 2014, č.j. 3 VZV 1/2013-641, vyplývá, že bylo zjištěno a prokázáno, že manželé Aneta Kučera a Luděk Kučera se fakticky v rozhodné době ekonomicky podíleli na zaopatřování životních a dalších ekonomických potřeb rodiny, neboť v období čerpání předmětných finančních prostředků z předmětných za