IV.ÚS 1815/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1815/20 ze dne 28. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Vaněčka, zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem, sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020 č. j. 28 Cdo 240/2020-425, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 7. 2019 č. j. 19 C 79/2018-369 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal uložení povinnosti vedlejší účastnici uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku parc. č. X a kat. úz. Ž. (výrok I.). Na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že postup vedlejší účastnice nebyl liknavý, neboť stěžovatel byl při uplatňování svého restitučního nároku dlouhá léta pasivní a od sdělení vedlejší účastnice ze dne 5. 6. 1998 o tom, že bude ve věci vydání náhradních pozemků vyzván k dalšímu jednání, až do dne 28. 6. 2016, kdy vedlejší účastnici požádal o stanovisko, jak bylo s jeho žádostí naloženo, zůstal nečinným a vedlejší účastnicí organizovaných veřejných nabídek pozemků, včetně těch, jež se nachází v jím preferované lokalitě, se neúčastnil. Ohledně ocenění restitučního nároku stěžovatele okresní soud s přihlédnutím k vypracovaným znaleckým posudkům shledal, že cena restitučního nároku činí 88 004,45 Kč. Přibraní znalci potvrdili, že je možné uvažovat o dvou způsobech ocenění daných pozemků podle toho, zda jsou oceňovány podle cen odpovídajících velikosti obce R., tedy v době odnětí těchto pozemků, nebo města Ž., ke kterému byla obec R. přičleněna v roce 1975. Znalci se shodli na ocenění podle cen odpovídajících velikosti obce Ž. ve výši 88 004,45 Kč. Okresní soud podotkl, že stěžovatel až do skončení prvního jednání ve věci samé konaného dne 12. 12. 2018 nezpochybňoval výši restitučního nároku, kterou stanovila vedlejší účastnice ve výši 29 720 Kč. Nesprávnost jeho ocenění začal tvrdit až po seznámení se s právním názorem soudu, podle kterého cena dotčeného pozemku byla vyšší než cena restitučního nároku. Uzavřel proto, že vedlejší účastnice nepostupovala liknavě, diskriminačně či svévolně. Dále rozhodl, že žalované vedlejší účastnici se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rovněž stěžovateli vrátil složenou jistotu (výrok III.). 3. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2019 č. j. 14 Co 127/2019-405 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). K ocenění restitučního nároku poukázal na protichůdná tvrzení stěžovatele s tím, že skutečnost, že se nezúčastnil žádné veřejné nabídky, nemůže jednoduše zdůvodnit údajným podhodnocením jeho restitučního nároku tak, jak někteří restituenti prokazují v případě, že jim nebo jejich právním předchůdcům státem zabrané pozemky měly již v době záboru stavební charakter a nebyly takto oceněny. Pozemky již byly oceněny jako stavební a zvýšení jejich hodnoty z důvodu administrativního začlenění obce R. u Ž. k městu Ž. je podle názoru krajského soudu sporné. Navíc krajský soud ve shodě s okresním soudem poukázal na to, že stěžovatel po dlouhá léta výši svého restitučního nároku nezpochybňoval a nesprávnost jeho ocenění začal tvrdit a zdůvodňovat tím svoji neúčast na veřejných nabídkách až po sdělení názoru soudu při jednání dne 12. 12. 2018. Takový postup považoval krajský soud za obecně nepřijatelný. 4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 a § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "občanský soudní řád") s odůvodněním, že rozsudek krajského soudu není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu týkající se liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku. Nejvyšší soud zdůraznil, že vyšlo-li v posuzované věci najevo, že stěžovatel byl při uplatňování svého restitučního nároku, který získal smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 5. 1998, dlouhá léta pasivní, je zjevné, že o uspokojení svého restitučního nároku formou zákonem předvídané účasti na veřejných nabídkách pozemků dostatečně aktivně neusiloval. Za daného stavu ani přístup vedlejší účastnice, resp. jejího právního předchůdce, která podle skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu organizovala veřejné nabídky pozemků v rozsahu umožňujícím uspokojení stěžovatelova restitučního nároku, ve vztahu k němu nelze kvalifikovat jako liknavý, svévolný nebo diskriminační. K ocenění odňatých pozemků Nejvyšší soud dodal, že na jejím vyřešení rozhodnutí krajského soudu nezávisí, neboť tento své rozhodnutí nezaložil na závěru o výši ceny odňatých pozemků, nýbrž na konkluzích o nedostatečné aktivitě stěžovatele při uplatňování restitučního nároku. K nesouhlasu stěžovatele se správností a úplností skutkových zjištění krajského soudu Nejvyšší soud uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Vady skutkových zjištění (viz námitky, že dovolatel o uspokojení restitučního nároku neusiloval dostatečně aktivně a že postup žalované vůči němu nebyl liknavým, svévolným či diskriminujícím) pak dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v rozporu s dosavadní judikaturou týkající se metodiky oceňování restitučních nároků [viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1088/12 (pozn. N 89/69 SbNU 397), veřejně dostupný na http://nalus.usoud.cz, jakož i další rozhodnutí zde odkazovaná] krajský soud a Nejvyšší soud ignorovaly okresním soudem zjištěnou skutečnost, že vedlejší účastnice nesprávně ocenila, resp. výrazně podhodnotila jeho restituční nárok, když jeho výše nečiní 29 270 Kč, nýbrž 88 004,45 Kč. V průběhu řízení vedlejší účastnici opakovaně vyzýval k přecenění daného restitučního nároku, avšak to vedlejší účastnice odmítla, a to i pro futuro. Postup vedlejší účastnice považuje stěžovatel za zjevně protiprávní. Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu a Nejvyššího soudu, kteří poté, co byla okresním soudem výše jeho restitučního nároku jednoznačně zjištěna, odmítly stěžovateli spravedlnost jen na základě toho, že neunesl důkazní břemeno o nedostatku liknavosti a svévole vedlejší účastnice. Stěžovatel opakovaně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 28 Cdo 430/2018 týkající se svévolného a liknavého přístupu státu, s jehož závěry se podle něj Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal. Je přesvědčen, že po něm nebylo možno spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách, neboť vedlejší účastnicí registrovaná výše restitučního nároku neodpovídala její skutečné výši, přičemž nezáleželo na tom, jestli on sám o špatném ocenění nároku věděl či nikoliv. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. 7. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel v závěrečném petitu sice napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti plyne i polemika se závěry a postupy okresního soudu a krajského soudu, a to zejména ohledně ceny restitučního nároku. Z tohoto důvodu Ústavní soud přistoupil k přezkum