IV.ÚS 182/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 182/13 ze dne 5. 2. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Yekta Ergün Uzunoglu, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Bělohorská 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012 č. j. 28 Cdo 1029/2012-85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2011 č. j. 19 Co 275/2011-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011 č. j. 23 C 46/2009-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení a soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 47 Listiny základních práv Evropské Unie (dále jen "Listina EU") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a čl. 17 odst. 1 Listiny EU, resp. porušení práva na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 16 Listiny EU, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal zaplacení částky 220.400.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady vzniklé škody. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovatelovu žalobu rozsudkem ze dne 10. 2. 2011 č. j. 23 C 46/2009-46 zamítl. Ke stěžovatelovu odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2011 č. j. 19 Co 275/2011-67 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2012 č. j. 28 Cdo 1029/2012-85 odmítnuto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.). 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje důvody podání žaloby a průběh řízení před obecnými soudy. Podanou žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody spočívající v ušlém zisku, a to 50% podílu na zisku z obchodu mezi společností Cromway Holding Ltd. (dále jen "Cromway") jako kupujícím a Škodou, koncern Plzeň, a. s., jako prodávajícím. Předmětem obchodu měla být dodávka 60 kusů lokomotiv v hodnotě 1.800.000.000,- Kč a dohoda o školení, dopravě a servisu předmětných lokomotiv v hodnotě 2.320.000.000,- Kč. Stěžovatel jako tichý společník společnosti Cromway uzavřel dne 8. 9. 1994 se společností Škodou, koncern Plzeň, a. s., dvě předběžné dohody o uzavření budoucí smlouvy o dodávce uvedených lokomotiv a smlouvy o školení, dopravě a servisu předmětných lokomotiv s tím, že smlouvy podepíší statutární orgány uvedených společností dne 16. 9. 1994. Osobou oprávněnou jednat za společnost Cromway při uzavření smlouvy byl její jednatel Ferudun Korkmaz. Dne 14. 9. 1994 však byl stěžovatel zadržen a téhož dne vzat do vazby, která trvala do 12. 3. 1997. K realizaci předmětného obchodu podle stěžovatele nedošlo v příčinné souvislosti se zahájením jeho nezákonného trestního stíhání, neboť měl v uvedené smluvní agendě vystupovat jako rozhodující osoba a došlo ke znejistění kontrahentů. Náhradu ušlého zisku za nerealizovaný obchod stěžovatel uplatnil v souvislosti s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2007, kterým byl zproštěn obžaloby. 4. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že váže příčinnou souvislost vzniklé škody jen k uvalení vazby a nebere v úvahu ztrátu reputace obou kontrahentů. Stěžovatel v této souvislosti vyslovuje přesvědčení, že otázka příčinné souvislosti je v dané věci otázkou právní a zmiňuje v této souvislosti rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4887/2010, vztahující se k jiné jeho věci, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání. Nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že soudy nižších stupňů provedly stěžovatelem navržené důkazy. Stěžovatel k tomu poznamenává, že podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 několik žalob majících stejný skutkový základ, přičemž každý ze soudců prováděl různá zjištění a připustil či nepřipustil důkazní návrhy stěžovatele. Stěžovatel také namítá, že Nejvyšší soud posuzoval v jednom dni dvě jím podaná dovolání. Podle jeho názoru tak jeho věc nebyla individuálně projednána a došlo tím k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Na základě výše uvedených tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů pro zásah do jeho základních práv zrušil. II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 46/2009. 6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně k jednotlivým stěžovatelovým námitkám stručně vyjádří. 8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou v zásadě opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v průběhu celého soudního řízení a v podaných opravných prostředcích, přičemž obecné soudy se těmito jeho námitkami v odůvodněních svých rozhodnutí podrobně zabývaly. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. 9. Jak Ústavní soud ověřil z připojeného spisového materiálu, bylo v posuzované věci obecnými soudy provedeno podrobné dokazování ke zjištění skutkového stavu opravňujícího soudy v dané věci rozhodnout. Obecné soudy se v důkazním řízení zevrubně zabývaly otázkou příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody. V rámci hodnocení důkazů obecné soudy podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily z jakých skutkových zjištění a na základě jakých úvah při hodnocení provedených důkazů následně vyvodily závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzeným vznikem majetkové újmy. Dospěly k závěru, že příčina neuzavření smluv, jejichž realizace měla společnosti Cromway, a tedy i stěžovateli, přinést tvrzený zisk, nespočívala ve stěžovatelově trestním stíhání a vzetí do vazby, nýbrž ve skutečnosti, že statutární orgány jednajících obchodních společností upustily od realizace tohoto obchodu. Sama okolnost stěžovatelova trestního stíhání nebyla objektivně s to zabránit zúčastněným právnickým osobám připravovaný obchod dokončit. 10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Není úkolem Ústavního soudu provádět přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi není zasaženo do ústavně zaručeného práva. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Ve smyslu této zásady obecný soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Takové přehodnocení dokazování přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li Ústavní soud libovůli v postupu obecných soudů, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozena skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257). V argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, Ústavní soud neshledal učiněné právní závěry za nepřiměřené či svévolné ve vztahu ke skutkovým zjištěním a nepřísluš