IV.ÚS 182/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 182/18 ze dne 6. 2. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Ondříčkova 16, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1. Obvodního soudu pro Prahu 9, 2. Městské části Praha 9, se sídlem Praha 9, Sokolovská 324 a 3. T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel (dále rovněž "otec") v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2018, napadá rozsudek odvolacího soudu, který, podle jeho názoru, porušil jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvující práva na ochranu rodičovství, rodiny a dětí a čl. 36 Listiny (právo na soudní a jinou právní ochranu) a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR (soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva). II. Jak se zjišťuje, Obvodní soud pro Prahu 9 v právní věci péče o nezletilého J. K. rozhodl rozsudkem ze dne 16. 5. 2017 č. j. 41 P 4/2015-481 o návrhu matky na zvýšení výživného a o návrhu otce na snížení výživného tak, že původně stanové výživné na nezletilého J. zvýšil na částku 8 000,- Kč měsíčně, přičemž tuto částku rozdělil, částku 6 000,- Kč přikázal otci zasílat k rukám matky a částku ve výši 2 000,- Kč pak otci uložil zasílat na spořicí účet na jméno nezletilého u Komerční banky. S účinností od 1. 9. 2016 zvýšil výživné na nezletilého J. na částku 9 000,- Kč měsíčně, a to tak, že částka ve výši 7 000,- Kč měsíčně je splatná k rukám matky a částka ve výši 2 000,- Kč má být otcem každý měsíc kalendářního roku zasílána na účet nezletilého vedený u Komerční banky, a. s. a dále rozhodl o nedoplatku na běžném výživném a způsobu jeho úhrady a o nedoplatku na zvýšeném výživném a jeho úhradě (výrok I). Návrh otce na snížení výživného na nezletilého J. soud zamítl (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513 k odvolání otce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o zvýšení výživného a v zamítavém výroku II o snížení výživného potvrdil (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části o nedoplatku otce na zvýšeném výživném a ve výroku III o náhradě nákladů řízení odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že odvolání otce není důvodné, přičemž zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že otec se bez důležitého důvodu majetkového prospěchu prokazatelně vzdal, což jde k jeho tíži a námitka, že stanovené výživné není schopen platit, není tedy opodstatněná. S rozhodnutím soudu prvního stupně nesouhlasil odvolací soud v otázce nedoplatku na zvýšeném výživném (ode dne 1. 5. 2015 do 30. 9. 2017) a ohledně náhrady nákladů řízení. V prvním případě proto, že pro takový závěr chybí ve spise potřebné doklady a ve druhém případě proto, že tento výrok je výrokem závislým, takže o něm může být rozhodnuto až po skončení řízení před soudem prvního stupně. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se zamítnutím jeho návrhu na snížení výživného, rekapituluje skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně jeho majetkových, osobních a výdělkových poměrů a namítá, že soudem prvního stupně stanovenou výši výživného na nezletilého J., potvrzenou odvolacím soudem, není "reálně schopen platit". Poukazuje (shodně jako v řízení odvolacím) na změnu poměrů, spočívající v současném stavu svých majetkových a výdělkových poměrů (starobní důchod, další vyživovací povinnost k dceři narozené v roce XXXX a k dceři své manželky a prodej jím vlastněných nemovitostí). Stěžovatel dále tvrdí, že finanční prostředky získané prodejem nemovitostí neobdržel v plné výši, neboť z nich hradil další své finanční závazky a zůstatek převedl na své zletilé děti z prvního manželství a nezletilou dceru z třetího manželství. Podle názoru stěžovatele není nic "zvláštního" na skutečnosti, že svůj původní obchodní podíl (vložený vklad ve výši 100 000,- Kč) v obchodní společnosti Sorting Praha, s. r. o., zabývající se prodejem zbraní a střeliva, prodal za 1,- Kč, neboť výši svého obchodního podílu v této firmě prý postupně snižoval. Soudy se prý nezabývaly důvody, proč matka nepracuje, i skutečností, že pro nezletilého J. byl v průběhu několika let zakoupen počítač i notebook. Ke skutkovým zjištěním soudů obou stupňů stěžovatel rovněž namítá, že jeho výdaje tvrzené v průběhu řízení byly "paušálně" hodnoceny jako "vesměs nikoli nezbytné", aniž prý bylo konkrétně k jednotlivým položkám vyloženo, které výdaje stěžovatele a z jakého důvodu soudy za "nikoli nezbytné" považovaly. V tomto směru je prý rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Jako "vnitřně rozporný" shledává rozsudek odvolacího soudu stěžovatel v tom, že v roce 2010, kdy bylo rovněž rozhodováno o výši výživného pro nezletilého J. při daleko příznivější majetkové situaci stěžovatele, byla na výživné pro nezletilého syna přiznána pouze částka 4 000,- Kč oproti nyní stanovenému výživnému ve výši 8 000,- Kč měsíčně. Podle názoru stěžovatele byl tak soudem prvního stupně nesprávně zjištěn skutkový stav projednávané věci a z něho byl vyvozen i nesprávný právní závěr. IV. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je zčásti přípustná, pokud směřuje proti výroku pod bodem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017 č. j. 69 Co 285/2017-513, neboť v tomto případě jde o konečné rozhodnutí ve věci. Podle petitu předmětné ústavní stížnosti i jejího obsahu však stěžovatel napadá celý rozsudek odvolacího soudu, tedy i zrušující výrok pod bodem II rozsudku, jímž se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V případě výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, neboť ústavní stížností je možné, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadnout pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Protože stěžovatel netvrdí a z obsahu napadeného rozhodnutí a průběhu řízení se nepodávají důvody uvedené v ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, je nucen Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítnout jako nepřípustnou, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V. Ústavní soud po přezkoumání námitek stěžovatele, a s ohledem k tomu, že se mohl zabývat pouze jeho tvrzením o porušení základních práv a svobod, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je v části, směřující proti výroku pod bodem I výroku odvolacího soudu zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda napadenými rozhodnutími (a řízením, která jim předcházela) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže stěžovatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, není porušením jeho ústavních práv skutečnost, že tento výklad nekoresponduje s jeho názorem. Rozhodující je v takovém případě to, že odvolací soud své rozhodnutí řádně, srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Právní závěr soudu je výsledkem aplikace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, přičemž jím zaujatý právní názor není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je ve své podstatě opakující se polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která převzal a doplnil soud odvolací a následně i s právním názorem těchto soudů. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že rozhodnutí odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jím zasaženo nebylo. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází z relevantních zá