IV.ÚS 1820/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1820/14 ze dne 16. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Tukový průmysl Praha, a.s., se sídlem Koubova 79, Praha 9, zastoupené Mgr. Petrem Dětkou, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014 č. j. 28 Cdo 2065/2013-333, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2012 č. j. 24 Co 137/2012-271 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 10. 2011 č. j. 25 C 7/2006-225, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem ve věci žalobců Jiřího Potštýnského a Miluše Potštýnské (dále jen "žalobci") proti žalovaným: 1. Pozemkovému fondu ČR (nyní ČR - Státní pozemkový úřad) a 2. Tukovému průmyslu Praha, a. s. (dále jen "stěžovatelka") o určení vlastnictví k nemovitosti mimo jiné rozhodl, že žalobci jsou spoluvlastníky (každý jednou polovinou) pozemku parc. č. A1 v k. ú. Michle, vzniklého oddělením podle geometrického plánu č. X [odsouhlaseného dne 25. 7. 2011 pod č. 1774/2011 Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha)] ze stávajícího pozemku parc. č. A2 v k. ú. Michle (výrok II.). Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, mimo jiné, rozsudek soudu I. stupně ve výroku II., tj. v odvoláním napadeném výroku ve věci samé, potvrdil. Odvolací soud připomněl, že soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového fondu ČR, v němž bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 11. 2005 č. j. PÚ 8733/93. Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky jimi uváděných nemovitostí v k. ú. Michle a nenáleží jim náhrada za pozemky, které jsou zastavěny. Městský soud vyšel z toho, že soud prvního stupně v dalším řízení (po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. 24 Co 232/2008) správně dal vyhotovit oddělovací geometrický plán, v němž byla zaměřena plocha nezbytně nutná k provozu přilehlé stavby (haly). Část pozemku, která není zastavěna stavbou a ani není nezbytně nutná k provozu stavby a jejímuž vydání nebránila překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také "zákon o půdě"), byla oddělena a nově označena parc. č. A1. Citovaným výrokem II. obvodního soudu byla proto vydána pouze tato nově označená část pozemku. Odvolací soud ve vztahu k námitkám stěžovatelky poukázal na to, že stěžovatelka (respektive její předchůdce - Tukový průmysl, s. r. o.) nabyla předmětné pozemky do vlastnictví až na základě privatizační smlouvy uzavřené s Fondem národního majetku dne 1. 5. 1996. Odvolací soud měl proto za to, že "zájem někoho, kdo neměl předmětné pozemky v držení v době nabytí účinnosti zákona o půdě a nabyl je i v rozporu s blokačním ustanovením § 5 odst. 3 zák. o půdě, přestože byl na ně uplatněn restituční nárok, nelze v žádném případě nadřazovat zájmům restituentů, jejichž nároky jsou konstantní judikaturou považovány za nároky přednostní, které se neuspokojí pouze v případě jednoznačných výjimek vyplývajících ze zákona (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4319/2007, podle kterého nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů). Nelze proto existenci překážek vydání nemovitostí dovozovat ze současné náplně činnosti osoby, která je ke dni účinnosti zákona o půdě nedržela a žádnou činnost na nich v té době neprovozovala (před 1. 5. 1996)". Proto odvolací soud nezbytně nutnou plochu k provozu stavby posuzoval v daném případě jen z obecného hlediska, tedy pouze jako plochu, která je nutná k provozu stavby jako takové - jako plochu, která je nezbytná k tomu, aby byly zajištěny případné opravy budovy a aby byl umožněn přístup k údržbě budovy, a nikoliv jako plochu, která by měla zajistit současnému držiteli uvedených pozemků bezproblémové počínání (např. manipulaci s kamiony při provozní činnosti) v oboru, ve kterém nyní podniká. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky posoudil jako přípustné, avšak neshledal je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012) důvodným; proto dovolání s odkazem na § 243b odst. 2 a odst. 6 o. s. ř. zamítl (výrok II.). Dovolací soud posoudil aplikaci ustanovení § 5 odst. 3 a § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a právní závěry odvolacího soudu učiněné v této konkrétní souzené věci a připomněl nejen právní závěr plynoucí z judikatury Ústavního soudu (konkrétně z nálezu sp. zn. II. ÚS 78/98), podle něhož "Nikdo nemůže pro sebe vlastnicky reklamovat část pozemku jen proto, že si na pozemku postavil stavbu", ale také již výše citovaný judikát vlastní, tj. rozsudek sp. zn. 28 Cdo 4319/2007. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že s ohledem na právní úpravu i na konzistentní judikaturu nemohl dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil anebo, že by při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (když odvolací soud vycházel i z provedeného znaleckého posudku). III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci. Domnívá se (obdobně jako v odvolání a dovolání), že se obecné soudy "řádně nezabývaly vznesenou námitkou absence působnosti zákona o půdě" a použily jiný právní předpis, než který měly správně použít. Soudy se dále v prvé řadě nevypořádaly s námitkou, že se nejedná o běžnou plochu, ale o speciální plochu (vlastně svého druhu stavbu), dále s námitkou týkající se pohybu kamionů po areálu a s kvalifikací soudem ustanoveného znalce. Stěžovatelka se v souvislosti s posléze uvedenou námitkou domnívá, že rozsudky mají zjevné rysy překvapivosti a nepředvídatelnosti. Stěžovatelka konečně (v doplnění ústavní stížnosti) poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, který se sice netýká identické situace jako v právě souzené věci, avšak řeší situaci obdobnou. Jeho závěry jsou natolik obecné (a to když řeší kolizi vydání pozemku v restituci s veřejným zájmem), že je možné je vztáhnout i na souzenou věc. IV. Účastníkům řízení byla v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost zaslána k vyjádření. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že stěžovatelka v podstatné míře opakuje (a to i doslova) argumenty, které uplatnila již v dovolání, napadá převážně skutkové závěry soudů nižších stupňů a ani nepředestírá ústavněprávní argumentaci, jež by přesáhla rovinu výkladu jednoduchého práva. Dovolací soud nepovažuje za přiléhavou ani argumentaci stěžovatelky, podle níž se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s některými jejími námitkami, neboť nalézací soudy podpořily svá zjištění rozsáhlým dokazováním. Připomněl, že rozhodnutí nižších soudů nebyla zatížena žádnou vadou ani z hlediska právního posouzení věci a míru odůvodnění jejich rozsudků shledal přiměřeně dostatečnou (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2316/14). K odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 Nejvyšší soud podotkl, že v něm vyslovený názor omezující přípustnost naturální restituce pozemku užívaného (na rozdíl od pozemků v souzené věci) výhradně pro veřejné účely, je nutno chápat ve vazbě na konkrétní okolnosti dané věci. Dovolací soud navíc připomněl, že konstantní a doposud nepřekonaná judikatura Ústavního soudu zastává názor, podle něhož účelu restitučních předpisů koresponduje, aby snaha o restituci in integrum měla vždy přednost před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací, resp. institutu kvalifikovaných překážek podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 754/01 a IV. ÚS 176/03) a aby restituční zákony byly ve vztahu k oprávněným osobám interpretovány co možná nejvstřícněji (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 12, a sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 94). Nejvyšší soud uzavřel s tím, že rozhodnutí obecných soudů je možné pokládat za ústavně konformní. Městský soud v Praze ve svém vyjádření připomněl věcnou a právní stránku rozsudku obvodního soudu, jeho řádné odůvodnění a zdůraznil, že stěžovatelka, která se domáhá ústavní ochrany, sama nabyla předmětné nemovitosti v roz