IV.ÚS 1820/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1820/24 ze dne 9. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Jitkou Kocourkovou, advokátkou, sídlem Pražského 547, Česká Třebová, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. března 2024 č. j. 18 Co 39/2024-342 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 0 Nc 4034/2023-297, 13 P a Nc 60/2023, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a J. V., nezl. J. V.a nezl. V. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že napadené rozsudky byly vydány v řízení o péči a výživu nezletilých dětí stěžovatelky (dále též "matka") a J. V. (dále jen "otec" nebo "manžel"). Řízení bylo zahájeno na návrh otce v době před podáním návrhu na rozvod manželství rodičů, avšak v situaci, kdy rodiče již nesdíleli společnou domácnost. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilé děti do péče otce a matka je povinna přispívat na výživu syna částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu dcery částkou 1 500 Kč měsíčně, a to vždy do 5. dne v měsíci (výrok I.); určil výši dlužného výživného (výrok II.); rozhodl o lhůtě k placení výživného (výrok III.); stanovil matce povinnost uhradit České republice na nákladech řízení částku 135 375 Kč (výrok IV.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). 4. Po provedení řady důkazů okresní soud zjistil, že soudnímu řízení předcházela vysoce konfliktní situace v rodině. Soužití rodiny bylo poznačeno častými a intenzivními verbálními a fyzickými konflikty mezi stěžovatelkou a dalšími rodinnými příslušníky. Jejich iniciátorem měla být stěžovatelka, a to zpravidla v době, kdy se nacházela pod vlivem alkoholu. Na doporučení orgánu sociálně-právní ochrany dětí a psycholožky proto otec v únoru 2023 společně s dětmi opustil společnou domácnost. 5. K výchovným schopnostem rodičů okresní soud uvedl, že u otce nezletilých shledal, že péči o nezletilé zajišťuje řádně - respektuje jejich potřeby, poskytuje jim vhodnou emocionální podporu a vedení, uplatňuje vhodné výchovné postupy, nesnaží se je popuzovat proti matce, respektuje úlohu matky a umožňuje jí široký kontakt s nezletilými, byť tato možnost je matkou fakticky využívána pouze ve vztahu k dceři. Naopak u stěžovatelky dospěl k závěru, že přistupuje k výchově nezletilých poškozujícím způsobem - upřednostňuje své potřeby před potřebami nezletilých, silně protežuje dceru na úkor syna, dceru manipuluje a popuzuje proti ostatním členům rodiny, u syna naopak její nezájem a hostilita vyvolávají pocity méněcennosti, což má za následek narušování sourozeneckého vztahu. Okresní soud sice vzal na vědomí recentní přání dcery, aby "byla s matkou", avšak rozhodl se jej nenásledovat s ohledem na její nízký věk, časté a výrazné změny jejích přání, lehkou ovlivnitelnost a manipulaci matkou. Zachoval však možnost širokého styku stěžovatelky s nezletilými, na němž se rodiče byli s to domluvit. 6. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání pouze do výroku I. ve věci péče a výživy dcery a do výroků II., III. a IV. v plném rozsahu. Zbylé výroky, resp. jejich části odvoláním nenapadla. 7. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. a uložil stěžovatelce povinnost přispívat na výživu syna částkou 2 500 Kč měsíčně a na výživu dcery částkou 1 500 Kč měsíčně, a to vždy do 15. dne v měsíci, jinak jej ve výroku I. potvrdil (výrok I.); ve výrocích II. a III. rozsudek okresního soudu změnil tak, že upravil výši dlužného výživného, způsob a lhůtu pro jeho placení (výrok II.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.); ve výroku IV. změnil rozsudek okresního soudu tak, že snížil částku, kterou je matka povinna uhradit České republice na nákladech řízení (výroky IV. a V.). 8. Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, dokazování doplnil pouze o finanční situaci rodičů. Na základě takto ustáleného skutkového stavu dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu obstojí jak v části týkající se svěření nezletilých do péče, tak v části týkající se výživného. K přáním dcery uvedl, že je pod vlivem matky mění, její názory nejsou pevné a ve věku osmi let ani není s to náležitě posoudit, které výchovné prostředí je pro ni vhodnější. V této souvislosti také dodal, že otec podporuje vztah dcery k matce, nebrání jí ve styku s matkou a tento styk probíhá na základě dohody v širokém rozsahu blížícím se střídavé péči. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka uplatňuje námitky pouze proti rozhodnutí soudů o svěření dcery do péče otce, ačkoli v záhlaví uvedená rozhodnutí napadá v plném rozsahu; zbylé výroky soudů materiálně nenapadá. 10. V ústavní stížnosti stěžovatelka primárně brojí proti závěru soudů, že její výchovné schopnosti nejsou dostatečně vysoké na to, aby byla její dcera svěřena do střídavé péče. V této souvislosti uvádí, že své děti nepopuzuje ani proti otci, ani proti sobě navzájem. Dále uvádí, že na své předchozí jednání získala náhled a omezila některé škodlivé vzorce chování. Jelikož došlo k přerušení soužití rodičů, což byl primární zdroj konfliktů a potažmo napjaté situace v rodině, je v současnosti s to zabezpečit dceři plně vyhovující výchovné prostředí. Stěžovatelka rovněž uvádí, že střídavou péči výslovně nevyloučil ani znalecký posudek a že pouze takové rozhodnutí by bylo v souladu s přáním a nejlepším zájmem dcery. Závěrem namítá, že obecné soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, dle níž je v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 (N 133/86 SbNU 261); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 12. Ve vztahu k výroku V. rozsudku krajského soudu, jímž bylo k odvolání stěžovatelky rozhodnuto, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů v částce 121 836,60 Kč, byla ústavní stížnost podaná zjevně neoprávněnou navrhovatelkou. Krajský soud tímto výrokem částečně vyhověl odvolání stěžovatelky a rozhodl v její prospěch. Je tudíž pojmově vyloučeno, aby jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V tomto rozsahu jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. 13. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti vůči rozsudku okresního soudu v té části, v níž byl tento rozsudek změněn rozsudkem krajského soudu. V tomto rozsahu jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. 14. Ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V nyní posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu, ačkoliv odvolání podala pouze do výroku I. rozsudku okresního soudu ve věci péče a výživy dcery a do výroků II., III. a IV. Jelikož však do výroku I. ve věci péče a výživy syna ani do výroku V. rozsudku okresního soudu nebylo podáno odvolání, stěžovatelka v tomto rozsahu nevyčerpala všechny procesní prostředky nápravy. Ústavní stížnost je tudíž v tomto rozsahu nepřípustná (a contrario § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. 15. Ve zbytku je Ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 16. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena