IV.ÚS 1823/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1823/08 ze dne 6. 10. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky S. K., právně zastoupené JUDr. Drahomírou Hudečkovou, advokátkou se sídlem Budečská 16, Praha 2 - Vinohrady, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007 a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 7. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007. Současně Ústavní soud obdržel i další ústavní stížnost stěžovatelky, tentokráte směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku městského soudu. S ohledem na skutkovou a časovou souvislost citovaných rozhodnutí spojil Ústavní soud usnesením č. j. IV. ÚS 1823/08, II. ÚS 1824/08-13 tyto věci ke společnému projednání. Z obsahu obou ústavních stížností a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") č. j. 10 C 77/2004-46 ze dne 8. 3. 2006 bylo určeno, že povinnost stěžovatelky vyklidit byt č. 28 v 10. podlaží domu č. p. 1241 v Galandově ulici 19, v Praze 6, stanovená rozsudkem obvodního soudu č. j. 14 C 60/98-13 ze dne 21. 5. 2001 ve spojení s rozsudkem městského soudu č. j. 18 Co 74/2002-27 ze dne 19. 4. 2002, není vázána na zajištění náhradního bytu a stěžovatelka je povinna byt vyklidit a vyklizený jej odevzdat žalobci - Městské části Praha 17 (dále jen "vedlejší účastnice") - do patnácti dnů od zajištění přístřeší. Stěžovatelka byla rovněž zavázána k úhradě nákladů řízení, jejichž výše činila 13 751 Kč. Na základě odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007 rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že tyto činily 11 875 Kč. Ve zbytku pak městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a současně uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky, jehož přípustnost tato opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), bylo následně odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008 pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to tím, že obvodní soud nesprávně dovodil, že v případě stěžovatelky nešlo o rodinu s nezletilými dětmi, přičemž ani městský ani Nejvyšší soud následně toto pochybení nenapravil, resp. žádný z těchto soudů se k předmětné otázce vůbec nevyjádřil. Nejvyšší soud se zabýval toliko otázkou, zda by výkon práva na poskytnutí bytové náhrady byl za daných okolností v rozporu s dobrými mravy, aniž by zaujal stanovisko ke klíčové otázce výkladu pojmu "rodina s nezletilými dětmi". Dále měla stěžovatelka za to, že obecné soudy aplikovaly selektivně pouze judikaturu, svědčící v její neprospěch, zatímco judikaturu, svědčící v její prospěch, pominuly, čímž vedlejší účastnici nepřímo zvýhodnily. Stěžovatelka rovněž v této souvislosti vytýkala městskému soudu, že z vlastní iniciativy posuzoval změnu poměrů i z toho hlediska, že stěžovatelka již nemá ve své péči nezletilé dítě, ačkoliv vedlejší účastnice spatřovala tuto změnu pouze v nepravidelném placení nájemného. Konečně stěžovatelka konstatovala, že obecné soudy vůbec nehodnotily skutečnost, že jí vedlejší účastnice nikdy, a to i přes její opakované žádosti, nepředložila nabídku na přestěhování do jiného, byť méně komfortního bytu, v němž by platila nižší nájemné. Krom výše uvedených pochybení, majících za následek porušení práva na spravedlivý proces, stěžovatelka dále namítala porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spočívající v nezohlednění jejího věku, zdravotního stavu a sociální situace, čl. 30 Listiny, spočívající v nenaplnění základní povinnosti vedlejší účastnice pečovat o potřeby jejích občanů, čl. 32 odst. 5 Listiny, z nějž vyplývá právo rodiče, pečujícího o dítě, na pomoc od státu, dále čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv, zásady č. 4 Deklarace práv dítěte, čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a konečně i čl. 16 Evropské sociální charty s tím, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů se ze stěžovatelky, jakož i z její dcery a nezletilé vnučky, stanou bezdomovkyně, což odporuje výše uvedeným ustanovením mezinárodních úmluv o lidských právech. Stěžovatelka taktéž odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 511/98, v němž tento vyložil pojem "lidsky důstojné ubytování" ve smyslu § 712 odst. 2 občanského zákoníku, a dále upozornila na skutečnost, že vedlejší účastnice postupuje ve vztahu k jiným svým občanům mnohem vstřícněji, zatímco návrhu stěžovatelky stran přestěhování do levnějšího bytu vyhověno nebylo, a to přesto, že stěžovatelka pečuje o nezletilé dítě, po překonání obtížné životní etapy řádně plní povinnosti nájemce a usiluje o dohodu s vedlejší účastnicí. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že byla na základě žaloby vedlejší účastnice z roku 1998 zavázána k uhrazení nedoplatku nájemného ve výši 17 618 Kč, ačkoliv tento ve skutečnosti činil pouze 15 395 Kč. Chybný výpočet dlužného nájemného měl následně vliv i na výši poplatku z prodlení, přičemž existuje důvodná obava, že k obdobným pochybením by mohlo dojít i v průběhu dalších soudních řízení. Stěžovatelka vyjádřila své odhodlání i přes tuto skutečnost komunikovat s vedlejší účastnicí a dodržet své závazky. Nicméně z důvodů výše uvedených navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008 a rozsudek městského soudu č. j. 39 Co 388/2006-64 ze dne 28. 5. 2007 zrušil a aby odložil vykonatelnost rozsudku městského soudu do doby, než bude vydáno rozhodnutí ve věci její ústavní stížnosti. II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, došlo-li by vydáním napadených rozhodnutí k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uplatnila tři okruhy námitek. První okruh se týkal usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008, přičemž stěžovatelka Nejvyššímu soudu jednak vytýkala, že se při posuzování přípustnosti dovolání vyhnul, z jejího pohledu zcela stěžejní, otázce, jíž byl výklad pojmu "rodina s nezletilými dětmi", obsaženého v § 712 odst. 5 občanského zákoníku, a jednak to, že nesjednal nápravu vad, jimiž byly zatíženy rozsudky obvodního a městského soudu. Druhý okruh námitek se vztahoval k dodržování zásad spravedlivého procesu, kdy stěžovatelka měla za to, že obecné soudy nerespektovaly rovnost účastníků řízení, neboť způsoby v ústavní stížnosti popsanými stranily vedlejší účastnici, a dále že dostatečně nezohlednily všechny okolnosti případu. A konečně, v rámci třetího okruhu námitek, poukazovala stěžovatelka na to, že výsledek sporu, tzn. skutečnost, že bude z bytu vystěhována i se svou dcerou a vnučkou za podmínky poskytnutí pouhého přístřeší, odporuje čl. 10, 30 a 32 odst. 5 Listiny a dalším ustanovením mezinárodních úmluv o lidských právech. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 517/2008-95 ze dne 23. 4. 2008, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky, odkazuje Ústavní soud především na svou ustálenou judikaturu, v níž vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzová