IV.ÚS 1827/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1827/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2023, č. j. 5 Co 36/2023-115, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. 1. 2023, č. j. 30 Co 233/2022-94, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10, čl. 11, čl. 12, čl. 30 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel podal dne 17. 11. 2022 žalobu pro zmatečnost směřující proti usnesení krajského soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Co 233/2022-52, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 8. 2022, č. j. 13 C 97/2022-34, o nepřiznání osvobození od soudního poplatku v řízení, v němž se stěžovatel domáhal vůči Mgr. Ing. V. Vlčkovi (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 90 000 000 Kč představující náhradu škody za zpeněžený majetek v insolvenčním řízení vedeném proti stěžovateli. Okresní soud dospěl v dané věci k závěru, že žalovaný není nositelem pasivní věcné legitimace, kterýžto závěr potvrdil rovněž krajský soud. 4. Ústavní soud dále z přiložených listin zjistil, že v řízení zahájeném žalobou pro zmatečnost stěžovatel nesplnil svou poplatkovou povinnost, a byl proto vyzván usnesením krajského soudu ze dne 3. 1. 2023, č. j. 30 Co 233/2022-82, k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000 Kč do 15 dnů od doručení výzvy (k doručení došlo dne 15. 1. 2023). Dne 18. 1. 2023 stěžovatel podal žádost o osvobození od placení výše uvedeného soudního poplatku za podání žaloby pro zmatečnost. 5. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků za žalobu pro zmatečnost podané dne 17. 11. 2022 nepřiznává. V odůvodnění zejména uvedl, že "vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudního poplatku za podanou žalobu, kdy se jedná o procesní rozhodnutí, nikoliv o rozhodnutí ve věci samé, je zřejmé, že se ze strany žalobce jedná o bezúspěšné uplatňování práva a není tak naplněn obsah ust. § 138 o.s.ř. pro přiznání osvobození od soudního poplatku." 6. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval vrchní soud, který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné. Vrchní soud zopakoval, že "žaloba pro zmatečnost tak směřuje proti rozhodnutí pouze procesní povahy, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, proto v tomto případě není žaloba pro zmatečnost uplatněná podle § 229 odst. 3 o.s.ř. vůbec přípustná a její podání tudíž představuje zřejmě bezúspěšné uplatnění práva." 7. Stěžovatel s těmito závěry krajského a vrchního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž (ovšem a především) toliko obsáhle rekapituluje průběh předchozího řízení týkajícího se náhrady škody. 8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi. 9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 10. Ústavní soud dále již konkrétněji - s ohledem na předmět nyní posuzovaného řízení - uvádí, že se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 11. Konstrukce § 138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly i v nynějším případě, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění tohoto zákonného ustanovení se také podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů, a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost zrušit rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů. 12. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by proto musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). 13. V nyní posuzované věci je však závěr o neosvobození od soudních poplatků řádně a ústavně konformně odůvodněn a o exces v naznačeném smyslu se nejedná. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč ve stěžovatelově případu dle jejich úsudku jde o "svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva". Na tomto závěru též založily svá rozhodnutí. Za tohoto stavu nemá Ústavní soud proti napadeným rozhodnutím žádných ústavněprávních výhrad. Opakovat přitom, co bylo přesvědčivě vyloženo krajským i vrchním soudem, by zdejší soud považoval za nadbytečné, a proto se omezí toliko na odkaz na odůvodnění stěžovaných rozhodnutí. 14. Nad rámec výše uvedeného lze pro úplnost dodat, že napadá-li stěžovatel skutečně i rozhodnutí vydaná v průběhu předchozího řízení (usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Co 233/2022-52, usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 8. 2022, č. j. 13 C 97/2022-34, jakož i usnesení posledně uvedeného soudu ze dne 8. 11. 2022, č. j. 13 C 97/2022-55), což z obsahu ústavní stížnosti není zcela zřejmé, Úst