IV.ÚS 1828/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1828/20 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Nevluda, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur., advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2020 č. j. 28 Cdo 4327/2019-706, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2019 č. j. 8 Co 264/2018-633 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2018 č. j. 54 C 156/2005-564, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici jako žalované povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 650 000 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 455 810,97 Kč. Okresní soud, který ve věci rozhodoval v pořadí svým třetím rozsudkem, vyšel ze zjištění, že stěžovatel se domáhá zaplacení částky ve výši 650 000 Kč, protože s právní předchůdkyní žalované (pozn. v řízení před Ústavním soudem vystupuje žalovaná jako vedlejší účastnice) uzavřel kupní smlouvu, která byla shledána neplatnou, a původní žalovaná mu kupní cenu nevrátila. V průběhu řízení původní žalovaná zemřela, soud proto v řízení pokračoval na jejím místě s Českou republikou, která nabyla dědictví po původní žalované jako odúmrť. Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice se na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť původní žalovaná stěžovateli nevrátila kupní cenu ve výši 650 000 Kč, kterou od něj převzala na základě neplatné kupní smlouvy. Konstatoval rovněž, že s ohledem na § 107 odst. 3 občanského zákoníku právo stěžovatele na vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy není promlčeno. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu, aby vedlejší účastnice byla povinna zaplatit stěžovateli částku 650 000 Kč spolu s příslušenstvím, zamítl (výrok I.). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 118 920 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III.). Krajský soud poté, co zopakoval dokazování, korigoval skutkový stav zjištěný okresním soudem v tom směru, že stěžovatel původní žalované částku 650 000 Kč jako kupní cenu nezaplatil, jelikož stěžovatel původní žalované předal částku 650 000 Kč pouze jednou, a to jako půjčku, přičemž nárok na vrácení půjčky zanikl v důsledku platného zápočtu. Krajský soud proto uzavřel, že neplnil-li stěžovatel původní žalované na základě neplatné smlouvy, nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku na jeho úkor na straně žalované, a proto krajský soud změnil prvoinstanční rozsudek a žalobu zamítl. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Měl za to, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro odklon krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími), eventuálně pro existenci otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešené. 5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (viz bod 22 tohoto usnesení). Nejvyšší soud dále uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání implikuje i jeho stanovisko k návrhu stěžovatele na odnětí věci Krajskému soudu v Ostravě a její přikázání Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Napadl-li stěžovatel dovoláním rozsudek krajského soudu "v celém rozsahu", pak se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem a ve vztahu k výroku III. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud na základě opakovaně provedených důkazů dospěl ke skutkovému stavu, který je v extrémním rozporu s dokazováním provedeným před okresním soudem. Na základě provedených důkazů krajský soud dospěl zcela překvapivě k závěru, že bylo plněno na smlouvu o půjčce, nikoliv na smlouvu kupní, pro neplatnost kupní smlouvy nevzniklo synallagma a stěžovatel nemá nárok na vrácení poskytnuté částky 650 000 Kč, aniž by tyto skutečnosti opřel o jakékoliv relevantní důkazy. 7. Stěžovatel poukazuje na to, že svědectví, které krajský soud hodnotil jako nevýznamné, se přímo dotýká zjištění, zda byla či nebyla uhrazena kupní cena za nemovitost. Jde o svědky nezávislé a nestranné, kteří byli předmětnému jednání uzavření kupní smlouvy a uhrazení kupní ceny přítomni. Krajský soud naopak hodnotil jako věrohodné důkazy listiny starší více než deset let, které obsahují skutková tvrzení účastníků řízení. Postupoval tak v rozporu s konstantní judikaturou, kdy důkazy mají směřovat k prokázání tvrzení, naopak skutkové tvrzení nelze vnímat jako důkaz. Navíc postupoval v rozporu s § 131 o. s. ř., kdy tvrzení účastníků obsaženým v listinách (aniž by sám účastníky řízení slyšel) přisuzuje vyšší vypovídací hodnotu než svědecké výpovědi svědků, kteří měli přímou možnost situaci vnímat. Podle krajského soudu tak mají tvrzení účastníků vyšší hodnotu, než výpovědi tří nezávislých svědků. Krajský soud popřel hodnocení důkazů a skutková zjištění provedená okresním soudem, aniž by provedené důkazy znovu provedl. 8. Stěžovatel namítá, že zjištění skutkového stavu krajským soudem bylo překvapivé, stěžovateli bylo znemožněno na odlišně zjištěný skutkový stav reagovat a bylo mu odňato právo soudního přezkumu, neboť předmětem dovolání nemohou být skutková zjištění učiněná odvolacím soudem. 9. Stěžovatel poukazuje na to, že z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že propadná zástava je sjednávána za účelem úhrady závazku věřitele, jde-li o oboustranně simulované právní jednání, kdy mezi stranami vzniká ze zákona synallagmatický vztah a povinnost vrátit si poskytnuté plnění. Krajský soud se v rozsudku od výše uvedené judikatury odchýlil a připustil tak nesprávný výklad § 457 občanského zákoníku, neboť dospěl v rozporu se závěry Nejvyššího soudu k tomu, že v případě simulovaného právního jednání a sjednání propadné zástavy za účelem úhrady či zajištění půjčky nedochází ke vzniku synallagmatického vztahu, kdy dlužník se může kdykoliv domáhat vydání nemovitosti, nárok na vrácení poskytnutého plnění věřiteli by však podléhal promlčení, čímž by byl dlužník vůči věřiteli nedůvodně zvýhodněn, a šlo by o zjevný rozpor s dobrými mravy. 10. Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zcela ignoroval svou dosavadní judikaturu, popřel i své kasační rozhodnutí ze dne 29. 11. 2017 č. j. 28 Cdo 5630/2015-532 a aproboval nezákonný postup krajského soudu v dané věci, a tím rezignoval na svou povinnost spravedlivě uspořádat vztahy účastníků řízení v souladu s dobrými mravy, čímž se dopustil porušení zákazu libovůle. 11. Stěžovatel dále namítá, že předsedkyně krajského soudu JUDr. Ivana Hrdinová nepostupovala ve věci změny složení senátu 8 Co podle § 15 odst. 2 o. s. ř. a podle rozvrhu práce. Opatřením předsedkyně krajského soudu ze dne 23. 8. 2019 byla JUDr. Daniela Kabátová pro své vyloučení z projednávání věci nahrazena Mgr. Janem Rýznarem, avšak stěžovatel nebyl seznámen s důvody, pro které byla tato soudkyně nahrazena jiným soudcem, a tyto důvody nevyplývají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se stěžovatelem namítaným porušením práva na soudní ochranu resp. zákonného soudce nezabýval. S ohledem na to, že v průběhu řízení došlo ke změně předsedy senátu krajského soudu, aniž by byl stěžovatel o této změně informován, a aniž by byla v rozvrhu prá