IV.ÚS 1828/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1828/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Zuzanou Venera Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem Starostrašnická 199/42, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2022 č. j. 4 Tdo 150/2022-882, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021 sp. zn. 7 To 27/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2021 sp. zn. 42 T 9/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 7. 2022, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 42 T 9/2020, byl obviněný stěžovatel, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen "trestní zákoník", (bod I) jehož se dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že kolem půlnoci z 1. 2. 2020 na 2. 2. 2020 fyzicky napadl poškozeného E. S. tak, že mu způsobil závažná poranění, přičemž rozsáhlé vnitřní krvácení do dutiny břišní mělo za následek smrt poškozeného. Dále se stěžovatel zdržoval v době od 29. 10. 2019 do 3. 2. 2020 na adrese X, i na jiných místech území hlavního města Prahy, přestože mu rozhodnutím Policie České republiky, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha ze dne 27. 9. 2019 č. j. KRPA-338395-25/čj-2019-000022-SV, které nabylo právní moci dne 8. 10. 2019, a které je vykonatelné ode dne 29. 10. 2019, bylo uloženo správní vyhoštění a současně mu byla stanovena doba 1 roku, po kterou mu není umožněno vstoupit na území členských států Evropské unie ve smyslu § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb.,(bod II.). Za tuto trestnou činnost uložil městský soud obviněnému podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku současně uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem (7 To 27/2021) o odvolání Městského státního zastupitelství v Praze a stěžovatele tak, že podle § 258 odst. 1, písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, z podnětu státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku jednáním blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku. Následně stěžovateli uložil za tento trestný čin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, který zůstal v napadeném rozsudku nedotčen, podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku současně uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu 10 (deseti) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele dle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. 4. Následné dovolání stěžovatele bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022 č. j. 4 Tdo 150/2022-882, protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu za podmínek dle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel má za to, obdobně jako v uplatněných opravných prostředcích, že obecné soudy při svém rozhodování porušily pravidlo in dubio pro reo, neboť za zjevných pochybností, které trvaly po celou dobu trestního řízení, a bez patřičných důkazů rozhodly o jeho vině a trestu pro jednání, kterého se nedopustil, přestože zásada presumpce neviny i vyhledávací zásada dle § 2 odst. 2 trestního řádu neumožňuje nahrazovat skutková zjištění úvahou opírající se o nejednoznačný či chybějící důkaz. Městský soud i vrchní soud vycházely toliko z domněnek či předpokladů a nikoli ze skutkových zjištění založených na provedených důkazech. Připustil, že s poškozeným měli předchozího večera konflikt, o jiném konfliktu nikdo ze svědků nemluvil a následujícího dne poškozený zemřel, z toho učinily obecné soudy závěr, že stěžovatel je jedinou možnou osobou, která mohla poškozenému zranění způsobit. 6. Stěžovatel tvrdí, že neexistuje žádný přímý či nepřímý důkaz o tom, že by stěžovatel byl jediný, kdo by mohl poškozenému způsobit zranění, v jehož důsledku došlo k jeho smrti. Poukázal na svědka E. P., který byl jedním z podezřelých v počátcích vyšetřování a na rozdíl od stěžovatele byl zraněn na rukou a v obličeji, toto však orgány činné v trestním řízení ignorovaly a soustředily se na opatření důkazů proti stěžovateli, který využil svého práva nevypovídat. Podle znalců ke zranění poškozeného došlo 13 hodin před jeho smrtí. Dne 2. 2. 2020 mezi 4:00 až 17:00, tedy v době, kdy stěžovatel spal a poškozený byl vzhůru. Orgány činné v trestním řízení nezohlednily při vyšetřování závěry znaleckého posudku, podle kterých mohlo ke vzniku zranění poškozeného dojít i jiným způsobem. Buď mohl být napaden jinou osobou, nebo se mohl zranit samovolně při nekoordinovaném pádu na vystupující předmět, dle jeho tvrzení nejde o účelové tvrzení. Již v průběhu trestního řízení vznikaly četné rozpory ve skutkových zjištěních, pro které vrchní soud rozhodnutí městského soudu zrušil. Nebylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel způsobil poškozenému zranění, proto nemůže být stěžovatel odsouzen, jediným prokázaným jednáním byl stěžovatelův úder pěstí do hlavy poškozeného. Z tohoto jednání není možné dovodit úmysl směřující k usmrcení poškozeného. Dále uvedl, že poškozený si stěžoval na bolesti břicha ještě před konfliktem a že nejevil známky vážnějšího zranění. Stěžovatel dovozuje, že mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem je dán extrémní rozpor. Právo na soudní ochranu mělo být porušeno tím, že obecné soudy v jedné a téže věci provedly nesprávné právní hodnocení ohledně jeho úmyslu, zda stěžovatel jednal v přímém úmyslu způsobit těžké ublížení na zdraví poškozenému, nebo zda měl v úmyslu dokonce způsobit smrt poškozeného. Porušení jeho práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že je mu jako přitěžující okolnost přičteno, že zapíral, když nepotvrdil verzi popsanou v obžalobě, odmítl vypovídat a využil svého ústavně zaručeného práva se obhajovat způsobem, jaký uzná za vhodný (č. 38/1968 - II. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu). 7. Obecné soudy nespravedlivě rozhodly o vině stěžovatele a uložení trestu, stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). V. Vlastní posouzení 9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a dalšími stěžovatelem přiloženými dokumenty, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.