IV.ÚS 1829/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1829/10 ze dne 31. 1. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti K. P., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, AK se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005 čj. 26 Cdo 1432/2009-173 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007 čj. 23 Co 463/2007-86 takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 21 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka zrekapitulovala průběh a výsledky řízení, ve kterém byla zavázána povinností zaplatit žalobkyni žalovanou částku, a Nejvyššímu soudu vytkla, že její dovolání meritorně neprojednal a odmítl jako nepřípustné. V této souvislosti odkázala na nálezovou judikaturu Ústavního soudu k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při namítaných vadách řízení, kterou Nejvyšší soud při svém rozhodnutí nerespektoval, a zdůraznila, že nedostatek písemné formy smlouvy o podnájmu způsobuje její absolutní neplatnost. Tato námitka, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, činí dovolání přípustným a zároveň důvodným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející z platnosti pronajímatelkou nepodepsané, a tudíž nikoliv písemně uzavřené podnájemní smlouvy, je zjevně v rozporu s hmotným právem. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 9 C 26/2005 vyplynulo, že žalobkyně J. S. se domáhala po stěžovatelce zaplacení žalované částky představující dlužné nájemné a platby za služby spojené s užíváním bytu za dobu od září do listopadu 2003, který stěžovatelka užívala na základě smlouvy s žalobkyní uzavřené dne 1. dubna 2003. Okresní soud v Berouně po provedeném dokazování žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 15. 11. 2005 čj. 9 C 26/2005-72. K námitce stěžovatelky o absolutní neplatnosti smlouvy okresní soud vyložil, že z obsahu smlouvy nesprávně označené jako smlouva o nájmu je patrné, že šlo o smlouvu o podnájmu bytu a že bytové družstvo jako vlastník bytu ještě před uzavřením smlouvy udělilo žalobkyni písemný souhlas s podnájmem. Tvrzení, že písemné uznání dluhu stěžovatelka podepsala pod donucením, okresní soud označil za neprokázané, neboť opakované návštěvy pronajímatele za účelem urgence platby dlužného nájemného nebo ukončení užívání bytu, nelze pokládat za formu nátlaku, který by mohl způsobit neplatnost uznání dluhu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze potvrdil správnost zjištěného skutkového stavu, jakož i právní posouzení věci okresním soudem, a rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud zopakoval, že dodatečné zpochybnění smlouvy považuje za účelovou snahu stěžovatelky vyhnout se splnění povinností z ní vyplývajících, přestože právo (bydlení) již využila a dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše v listopadu 2003 písemně uznala. Ke zpochybnění platnosti uznání dluhu proto, že důvodem dluhu bylo dlužné nájemné, ač v částce 7 000 Kč měsíčně, byly zahrnuty i platby za služby spojené s užíváním bytu, odvolací soud uvedl, že k této námitce při rozhodování nepřihlížel, neboť nebyla před okresním soudem uplatněna a byla vznesena až v odvolání. I přes toto konstatování odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že i kdyby byla námitka řádně uplatněna, nepředstavovala by důvod neplatnosti uznání dluhu, neboť v daném případě nebylo pochyb, že dlužné "nájemné" se týkalo celkové dlužné úhrady za užívání bytu. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že dovolací námitky zpochybňující správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvého stupně či namítající vady procesního charakteru, představující dovolací důvody podle § 241a odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterým dovolací soud nepřihlédl, neboť se jimi zabývá jen tehdy, je-li dovolání přípustné, samy o sobě tyto důvody, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají; vady podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jsou právně významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost. K dovolací námitce o nutnosti písemné formy smlouvy o podnájmu, dovolací soud s odkazem na publikovanou judikaturu uvedl, že takováto smlouva může být uzavřena písemně, ústně i konkludentně; písemný souhlas pronajímatele však musí být dán vždy. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou stěžovatelčiny ústavně právní argumentace bylo tvrzení o odepření přístupu k dovolacímu soudu v důsledku nerespektování jeho vlastních právních závěrů, jakož i závěrů Ústavního soudu k možnostem otevření dovolacího přezkumu v případě podání dovolání, jehož přípustnost je opřena o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. odst. 3 téhož ustanovení. Ústavní soud se výkladem vztahu mezi § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., podle kterého postupoval i Nejvyšší soud v projednávané věci) již v minulosti opakovaně zabýval, a to v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 (Sb. n. u. sv. 37, str. 355), sp. zn. I.ÚS 2030/07 (tamtéž, sv. 46 str. 301), sp. zn. I.ÚS 182/05 (tamtéž sv. 47 str. 973) a řadě dalších (též ve stěžovatelkou citovaném nálezu I.ÚS 2884/08, Sb. n. u. sv. 52 str. 591). Nálezovou judikaturou vedl Nejvyšší soud ke korekci výkladu dotčených ustanovení občanského soudního řádu v tom smyslu, že vady řízení způsobené v důsledku nesprávného výkladu či aplikace procesního práva v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, které mohou založit otázku zásadního právního významu, jsou způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., resp. podle písm. b) téhož ustanovení, který v sobě konzumuje dovolací důvod podle písm. a); účelem nálezů bylo, aby se v dovolacím řízení otevřel prostor pro přezkum a sjednocení judikatury jak v otázkách hmotného, tak i procesního práva. Nejvyšší soud v reakci na postup Ústavního soudu (konkrétně nález IV.ÚS 128/05) dospěl k závěru, že pojem "právní posouzení" se týká nejen hmotného, ale i procesního práva [usnesení ze dne 25. 11. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/2005, či obdobně i dříve v usnesení ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, ve kterém uvedl, shrnutě vyjádřeno, že to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze posuzovat výjimečně i podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou, vychází ze střetu odlišných právních názoru na výklad právního (procesněprávního) předpisu]. Vycházeje z citované vlastní judikatury Ústavní soud nepřehlédl, že některé části odůvodnění stěžovaného usnesení dovolacího soudu, tím, že paušálně eliminují procesní vady z dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nerespektují závěry shora citované judikatury (srov. str. 1, začátek třetího odstavce či str. 2, třetí odstavec usnesení Nejvyššího soudu), nicméně toto zjištění pro kasaci napadeného rozhodnutí nepostačuje. Není úkolem Ústavního soudu sestavovat inventář všech možných vad či pochybení v oblasti jednoduchého práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že znamenají porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 13/07, II.ÚS 549/07, I.ÚS 669/2000 a další, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Výklad ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučující možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovaný za nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu dopadá ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu na situaci, kdy soud založí své rozhodnutí na výkladu procesního práva a odvolatel proti takovému výkladu brojí; pouze tehdy nelze vyloučit otázku z posuzování existence otázky zásadního právního významu. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně nebo byla-li otázka řešena v rozporu s hmotným právem. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud považoval námitky stěžovatelky po obsahové stránce za zpochybnění správnosti (úplnosti) skutkových zjištění, proti nimž stěžovatelka nabídla vlastní (odlišný) skutkový stav a dovodila ne