IV.ÚS 1831/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1831/24 ze dne 19. 3. 2025 Lhůta pro podání návrhu na přiznání odměny ustanoveného advokáta   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Milana Hulmáka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Nemetha, advokáta, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 3 To 8/2024-13089 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2023 č. j. 1 T 8/2015-12959, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 3 To 8/2024-13089 a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2023 č. j. 1 T 8/2015-12959 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 3 To 8/2024-13089 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2023 č. j. 1 T 8/2015-12959 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 1 T 8/2015 byl napadeným usnesením s poukazem na § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut stěžovatelův návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 235 950 Kč za úkony právní služby v souvislosti s obhajobou obžalovaného. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel nemá vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neboť vyúčtování s vymezením jednotlivých úkonů právní služby podal až dne 1. 12. 2023, tj. po uplynutí lhůty stanovené v § 151 odst. 2 trestního řádu, podle kterého je třeba nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. K doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1137/2021 (jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného) stěžovateli došlo dne 23. 3. 2022. Podle krajského soudu stěžovatelův návrh ze dne 8. 3. 2023 nelze považovat za řádný, protože obsahuje pouze žádost o "vydání rozhodnutí soudu o přiznání nákladů obhajoby dle spisu", bez specifikace nárokované částky a jednotlivých úkonů právní služby. 3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou [§ 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu]. Vrchní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, podle kterého stěžovatelův návrh ze dne 8. 3. 2023 nelze považovat za řádný, a zdůraznil, že řízení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů je řízením návrhovým. Stěžovateli též vytkl, že nereagoval na přípis krajského soudu ze dne 13. 3. 2023 obsahující sdělení, že se ve spisu žádné vyúčtování nenachází, z čehož mu mělo být zřejmé, že předchozí podání není postačující. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel namítá, že dne 22. 3. 2022 se dozvěděl, že mu povinnost obhajovat skončila, dne 8. 3. 2023 (tj. v zachované lhůtě podle § 151 odst. 2 trestního řádu) nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů uplatnil, přičemž uvedl, že žádá o přiznání odměny "dle obsahu spisu". Krajský soud reagoval vyrozuměním ze dne 13. 3. 2023, v němž sdělil, že žádné vyúčtování se ve spisu nenachází, avšak žádným způsobem jej nevyzval, aby něco vyčísloval, ani jakkoliv nepoučil, že něco vyčíslit má. Stěžovatel dovozuje, že jeho požadavek na přiznání nároku s poukazem na obsah spisu byl zcela určitý. Stěžovatel proto, že "se nic delší dobu ze strany soudu nedělo", návrh 1. 12. 2023 doplnil a požádal o přiznání odměny a náhrad s vymezením konkrétních úkonů právní služby v celkové výši 235 950 Kč. Následně krajský soud vydal nadepsané zamítavé usnesení. Vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení odkázal na několik svých rozhodnutí, podle kterých je povinností obhájce úkony právní služby vyčíslit a konkretizovat, avšak trestní řád nic takového neuvádí. Stěžovatel vytýká, že považoval svůj nárok za včasně uplatněný, a dává najevo, že uvedl-li by krajský soud ve svém vyrozumění ze dne 13. 3. 2023 s poukazem na zákonné ustanovení a judikaturu vrchního soudu, že nemůže o nároku rozhodnout kvůli absenci vyúčtování, výši odměny by samozřejmě vyčíslil. Poučovací povinnost se vztahuje i na advokáty, pro něž - oproti soudům - neplatí zásada iura novit curia. Závěrem stěžovatel dovozuje, že postup, kterým mu obecné soudy odepřely právo na úhradu odměny za právní služby, které řádně vykonával několik let, nemůže být považován za ústavně konformní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.) nemusí být právně zastoupen, jak vyžadují § 29, § 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že nemá, co by nad rámec vydaného usnesení k věci doplnil či dodal. 8. Vrchní soud konstatoval, že se obě napadená usnesení vypořádávají s veškerou argumentací stěžovatele, včetně jím namítaného nedostatku poučení. 9. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala nové skutečnosti, resp. pouze odkazovala na napadená usnesení, neměl Ústavní soud důvod zasílat je stěžovateli na vědomí a k případné replice. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), bod 16.]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. 11. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i z § 13 a 23 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že Ústavní soud je vázán svou nálezovou judikaturou, resp. právními názory v ní obsaženými. Vzhledem k tomu, že co do skutkových okolností i právního posouzení je věc stěžovatele plně srovnatelná s věcí, o níž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 3336/09 (N 31/56 SbNU 353), je Ústavní soud právními závěry uvedenými v tomto nálezu vázán. Jinými slovy, nález sp. zn. I. ÚS 3336/09 předurčuje výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti v nynější věci. 12. Ústavní soud v bodech 20. a 21. uvedeného nálezu konstatoval, že účel hrazení nákladů obhajoby státem, jde-li o soudem (státem) ustanoveného obhájce, jenž v určitých případech musí v zájmu fair procesu obhajovat obviněného, je nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc, které garantuje čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277) či ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187)]. Právě proto má podle § 151 odst. 2 věty prvé trestního řádu obhájce, který byl obviněnému ustanoven, vůči státu nárok na odměnu a náhradu