IV.ÚS 1834/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 N 231/59 SbNU 357 K povinnosti náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí a povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ve věci ústavní stížnosti České spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, a REICO Investment ALFA, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, směřující proti usnesením a jiným zásahům Krajského soudu v Brně, vydaným a učiněným v insolvenčním řízení, jehož předmětem je úpadek dlužníka Oděvní podnik a. s., vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, spojené s návrhem na přednostní projednání a návrhem na vydání předběžného opatření. Výrok I. Usneseními Krajského soudu v Brně zachycenými na straně 10 protokolu o schůzi věřitelů konané dne 26. dubna 2010 v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010 bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelek na spravedlivý proces. II. Tato usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelky, s odkazem na porušení práv a principů vyplývajících z čl. 4 odst. 4, čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhaly zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "soud"), dle kterých stěžovatelky nejsou v souladu s § 53 zákona č. 182/2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, oprávněny hlasovat na schůzi věřitelů konané v rámci insolvenčního řízení vedeného soudem pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010 dne 26. dubna 2010 (dále jen "schůze věřitelů"), a odstranění následků zásahů do jejich práv vzniklých v důsledku neoprávněného zásahu soudu spočívajícího v zabránění stěžovatelkám ve hlasování o bodu 8 programu schůze věřitelů - o odvolání insolvenčního správce dlužníka Oděvní podnik, a. s. (dále jen "dlužník"), ustanoveného do funkce soudem v rozhodnutí o úpadku dlužníka (dále jen "insolvenční správce"). Stěžovatelky s ústavní stížností spojily návrh na přednostní projednání ústavní stížnosti a návrh na vydání předběžného opatření. Ústavní soud zjistil, že v insolvenčním řízení, jehož předmětem je úpadek dlužníka, vedeném soudem pod sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010, vydal soud na schůzi věřitelů usnesení, dle kterých stěžovatelky nejsou v souladu s § 53 insolvenčního zákona oprávněny hlasovat na schůzi věřitelů. Na schůzi věřitelů bylo dále hlasováno o bodu 8 jejího programu, jehož předmětem bylo hlasování o insolvenčním správci. O tomto bodu nebylo stěžovatelkám umožněno hlasovat, přičemž v protokolu o schůzi věřitelů je uvedeno, že stěžovatelky jsou z tohoto hlasování vyloučeny dle § 53 insolvenčního zákona. Výsledkem hlasování bylo ponechání insolvenčního správce ve funkci, neboť pro jeho odvolání nehlasoval žádný přítomný věřitel mající hlasovací právo. Zástupci stěžovatelek bezprostředně po tomto hlasování uvedli, že v případě, že by jim bylo umožněno hlasovat, hlasovali by pro odvolání insolvenčního správce. Uvedená rozhodnutí a postup odůvodnil soud (pouze) tím, že po prostudování příloh k přihlášce pohledávky stěžovatelky České spořitelny, a. s., dospěl k závěru, že tato stěžovatelka tvoří s dlužníkem koncern, a to s ohledem na to, že fakticky přímo i nepřímo měla tato stěžovatelka rozhodující vliv na řízení nebo provozování podniku dlužníka. Soud uvedl, že tento závěr opírá především o dodatky ke smlouvě o syndikovaném úvěru uzavřené mezi dlužníkem a bankovními ústavy reprezentovanými stěžovatelkou Českou spořitelnou, a. s., jako platebním agentem (dále jen "smlouva") a že odkazuje především na znění dodatku č. 1 ke smlouvě, a to konkrétně na bod 6.1, kterým byly změněny body 13.32, 13.33 a 13.34 smlouvy. Soud dále odkázal na dodatek č. 2 ke smlouvě, a to na bod 3.1 tohoto dodatku, kterým byl změněn bod 13.35 smlouvy. Dle uvedeného odůvodnění měl soud především na základě těchto listin a § 66a odst. 2 a 7 obchodního zákoníku za to, že stěžovatelka Česká spořitelna, a. s., tvoří s dlužníkem koncern. Žádné další odůvodnění výše uvedených usnesení a postupu soudu zápis o schůzi věřitelů ani žádná jiná listina ve spise soudu sp. zn. KSBR 39 INS 398/2010 neobsahuje. II. Proti napadeným usnesením a postupu soudu stěžovatelky předně namítají, že soud § 53 insolvenčního zákona vyložil ústavně nekonformně. Stěžovatelky nesouhlasí s výkladem soudu, že osobou věřiteli blízkou nebo osobou tvořící s věřitelem koncern může být též dlužník, a předkládají pro tento svůj nesouhlasný závěr a vlastní interpretaci, dle které touto osobou dlužník být nemůže, podrobnou argumentaci. Na základě uvedeného (nesprávného) výkladu soudu byla vydána napadená usnesení a stěžovatelkám bylo též zabráněno hlasovat o osobě insolvenčního správce. Důsledkem takové interpretace je zabránění stěžovatelkám v realizaci jejich vlastnického práva k pohledávkám za dlužníkem a zásah do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. Stěžovatelky dále namítají, že odůvodnění napadených usnesení je v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť není řádné a vyčerpávající. V této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121). V návaznosti na tuto skutečnost stěžovatelky dále zpochybňují závěr soudu, podle kterého mezi některou ze stěžovatelek a dlužníkem existoval vztah koncernu ve smyslu příslušných ustanovení obchodního zákoníku. V poslední námitce stěžovatelky vyjadřují přesvědčení, že způsob, jaký proti nim použil soud § 53 insolvenčního zákona, je rozporný s čl. 4 odst. 4 Listiny. I kdyby výklad § 53 insolvenčního zákona provedený soudem z hlediska ústavní konformity obstál, soud podle názoru stěžovatelek zasáhl do jejich základních práv zcela nepřiměřeně okolnostem a způsobem, který kromě práva stěžovatelek vlastnit majetek porušil i právo stěžovatelek na spravedlivý proces. III. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření soudu jako účastníka řízení. Za soud se vyjádřil soudce Mgr. Jan Kozák. Ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 20. září 2010 odkazuje na rozhodnutí ze dne 26. dubna 2010, které bylo písemně vyhotoveno a zveřejněno v insolvenčním rejstříku jako dokument B-156. Z tohoto rozhodnutí cituje podstatnou část jeho odůvodnění a dále odkazuje též na závěry Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodoval o odvolání proti tomuto rozhodnutí a jehož rozhodnutí ze dne 1. září 2010 je zveřejněno v insolvenčním rejstříku jako dokument B-311. Nad rámec této argumentace je soud toho názoru, že § 53 insolvenčního zákona jednoznačně uvádí, že osoby tvořící s dlužníkem koncern nemohou hlasovat na schůzích věřitelů, s výjimkou otázky volby věřitelského výboru. V tomto směru, při hlasování o složení věřitelského výboru, soud hlasovací práva stěžovatelek neomezil. Ustanovení § 53 insolvenčního zákona nedává podle názoru soudu možnost připustit hlasování věřitele, který tvoří s dlužníkem koncern, v dalších otázkách. Výklad § 53 insolvenčního zákona prezentovaný stěžovatelkami považuje soud za nepřiměřeně extenzivní výklad právní úpravy, který by v konečném důsledku vedl k popření důvodů pro zavedení takového omezení hlasovacího práva v rámci insolvenčního řízení. Rozhodnutí, na které soud odkazuje a ze kterého cituje, však není rozhodnutím, vůči němuž směřuje ústavní stížnost a z něhož pramení zásahy, proti kterým stěžovatelky ústavní stížností brojí. Ústavní stížnost směřuje proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto, že stěžovatelky nejsou v souladu s § 53 insolvenčního zákona oprávněny hlasovat na schůzi věřitelů, a důsledkům z toho vyplývajícím. Rozhodnutí, na které soud ve svém vyjádření odkazuje a z něhož obsáhle cituje, je rozhodnutí o nepotvrzení stěžovatelky České spořitelny, a. s., CB MERCURY CENTER, a. s., a J. B. jako členů věřitelského výboru. Jedná se tedy o zcela odlišné rozhodnutí, než jsou rozhodnutí, proti kterým stěžovatelky brojí. S ohledem na tyto skutečnosti byl soud požádán o opětovné vyjádření se k ústavní stížnosti stěžovatelek. V návaznosti na tuto výzvu zaslal soud dne 18. října 2010 Ústavnímu soudu doplnění svého vyjádření. Uvedl v něm, že odkaz na rozhodnutí ze dne 26. dubna 2010, které bylo písemně vyhotoveno a zveřejněno v insolvenčním rejstříku jako dokument B-156, byl vědomý, neboť důvody, které soud uvedl v citovaných částech uvedeného rozhodnutí, jsou shodné s důvody, které vedly soud k vydání rozhodnutí napadených projednávanou ústavní stížností. Soud trvá na svém závěru, že mezi stěžovatelkou Českou spořitelnou, a. s., a dlužníkem vznikl koncern. Existenci prop