IV.ÚS 1840/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1840/18 ze dne 27. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 30 Cdo 2588/2016-694, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 25 Co 272/2015-628, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. března 2015 č. j. 15 C 60/2013-553, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 28. května 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se J. K. (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v článku 11, článku 36 odst. 1, článku 36 odst. 3 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel namítá i porušení článku 4 odst. 4 Listiny a článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 15 C 60/2013 soukromoprávní spor, v němž se J. K. (žalobce) domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 16 800 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy a škody, jež mu měly vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním vedeným před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 36 T 20/98, které skončilo jeho zproštěním obžaloby. Žalobce konkrétně požadoval zaplacení částky 5 000 000 Kč (zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním), částky 996 071 Kč (náhrada nákladů právního zastoupení), částek 494 280 Kč, 425 000 Kč a 307 200 Kč (náhrada škody za ušlé příjmy z pracovního poměru, z dohod o provedení práce a z nevyplacených tantiém, která mu prý vznikla v období od 31. března 1998 do 12. října 1998), jakož i částky 9 577 449 Kč (náhrada škody vzniklé v důsledku jeho trestního stíhání obchodním společnostem, jejichž byl v dané době společníkem). 2) Rozsudkem ze dne 27. března 2015 č. j. 15 C 60/2013-553, obvodní soud uložil žalované zaplatit žalobci částku 415 339,80 Kč (výrok I). Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení 16 384 660,20 Kč obvodní soud žalobu zamítl (výrok II). 3) Proti rozsudku obvodního soudu podal žalobce odvolání. Rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015 č. j. 25 Co 272/2015-628, Městský soud v Praze (dále také "městský soud") řízení o odvolání žalobce proti výroku I rozsudku obvodního soudu, jakož i v rozsahu částky 6 000 Kč, zastavil. Dále městský soud zrušil rozsudek obvodního soudu v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4 400 000 Kč, a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek obvodního soudu dále městský soud zrušil rovněž v části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby co do částky 440 940 Kč, přičemž v tomto rozsahu věc postoupil městskému soudu, jakožto soudu prvního stupně. Konečně městský soud rozsudek obvodního soudu v části, jíž byla žaloba co do zaplacení částky 11 543 720,20 Kč zamítnuta, potvrdil. 4) Městský soud nejprve v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že odvolání shledal vzhledem k dílčím námitkám žalobce jako částečně důvodné, když vybrané nároky žalobce měl obvodní soud posoudit v režimu zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění do 14. května 1998. Z tohoto důvodu (a vzhledem k upřesnění žalobních nároků žalobcem v jeho odvolání) rozsudek obvodního soudu ve vztahu k částce 440 000 Kč (náhrada za nezákonné omezení osobní svobody) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Co se týče nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., dospěl městský soud k závěru, že k jeho projednání je v souladu s § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném ke dni podání žaloby, tj. k 23. březnu 2012, příslušný krajský soud, tj. Městský soud v Praze, pročež napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil a žalobu v daném rozsahu postoupil sobě samému. Co se týče částky 159 000 Kč, odpovídající nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného již za účinnosti zákona č. 82/1988 Sb., dospěl městský soud, ve shodě s obvodním soudem, k závěru, že tento nárok byl již v době jeho uplatnění u žalované promlčen. Protože žalovaná uplatnila řádně a včas námitku promlčení, městský soud zamítnutí žaloby v tomto rozsahu potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zamítnutí žaloby o částku 9 947 730,20 Kč, městský soud napadený rozsudek potvrdil. 5) Proti rozsudku městského soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl usnesením ze dne 27. února 2018 č. j. 30 Cdo 2558/2016-694. Učinil tak z toho důvodu, že žalobce dílem napadal skutková zjištění soudů nižších stupňů (a v dovolacím řízení tak uplatňoval nezpůsobilý dovolací důvod), dílem pak budoval přípustnost svého dovolání na otázkách, které soudy nižších stupňů vyložily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituloval průběh jeho trestního stíhání, řízení před obecnými soudy v projednávané občanskoprávní věci a připomenul související judikaturu Ústavního soudu k problematice článku 36 odst. 3 Listiny. Následně připomněl, že jeho trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (bezmála 11 let), přičemž právě jeho délku měly obecné soudy vzít v potaz při svých úvahách o rozložení důkazního břemene, neboť to byla žalovaná (stát), která de facto způsobila současnou důkazní nouzi stěžovatele. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že při prokazování svých nároků z titulu ušlého zisku nebyl obecnými soudy poučen o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně prokázání existence jednotlivých pracovněprávních smluv či dohod o provedení práce (poučení obecných soudů se prý týkalo především neprokázání příčinné souvislosti mezi jeho nezákonným omezením osobní svobody a výší ušlého zisku). K tomu stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/), z něhož dovozuje, že závěr obecných soudů, že neprokázal existenci jeho pracovněprávních vztahů, je překvapivý, čímž porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Pouze na okraj pak stěžovatel dodává, že v řízení prokázal veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu v podobě ušlého zisku v důsledku jeho nezákonného pobytu ve vazbě. Pokud jde o náhradu škody v podobě ušlého zisku z dohod o provedení práce, pak stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že na něj uvalily nesplnitelné důkazní břemeno, pokud měl prokazovat, že nebýt jeho vazby, své povinnosti z dohod o provedení práce by splnil. V uvedeném přitom spatřuje zásah do jeho práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle článku 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti napadá závěry obecných soudů ohledně jím prokázané výše náhrady nákladů právního zastoupení vynaložených v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním; rovněž rozporuje závěr obecných soudů o nutnosti limitace výše náhrady mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu, přičemž opětovně tvrdí, že obecné soudy na něj v tomto směru kladly, v rozporu s článkem 37 odst. 3 Listiny, nepřiměřené důkazní břemeno. Stěžovatel také brojí proti nepřiznání náhrady škody představované snížením hodnoty jeho podílů ve vybraných obchodních společnostech, které tvořily koncern vybudovaný na jméně stěžovatele. Je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně dovodily nedostatek jeho aktivní věcné legitimace (s odůvodněním, že vznikla-li trestním stíháním stěžovatele škoda, vznikla tato dotčeným obchodním společnostem, nikoliv samotnému stěžovateli) k čemuž předkládá rozbor rozhodovací praxe dovolacího soudu s tím, že společník obchodní společnosti by dle stěžovatele měl být v takovémto případě aktivně věcně legitimován. V opačném závěru pak spatřuje porušení svého práva zaručeného článkem 36 odst. 3 Listiny. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí, načež zjistil, že ústavní stížnost je zjevně n