IV.ÚS 1841/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1841/12 ze dne 28. 5. 2014 N 108/73 SbNU 725 Ústavněprávní kautely v oblasti dokazování a posouzení nákladů řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 28. května 2014 sp. zn. IV. ÚS 1841/12 ve věci ústavní stížnosti Jany Sýbkové, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 5094/2009-273 ze dne 29. 2. 2012, výrokům I až III rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 95/2009-223 ze dne 16. 4. 2009 a výrokům I, II a IV rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 10 C 145/2004-185 ze dne 14. 10. 2008, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody na zdraví a náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s léčením a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 2 odst. 3, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 145/2004 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 10 C 145/2004-185 ze dne 14. 10. 2008 zamítl žalobu stěžovatelky proti obchodní společnosti DT Expres, spol. s r. o., (dále jen "vedlejší účastnice") o náhradu škody na zdraví ve výši 142 323,75 Kč a náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s léčením ve výši 5 948,80 Kč s příslušenstvím (výroky I a II). Škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku dopravní nehody, při níž do ní narazil autobus řízený zaměstnancem vedlejší účastnice. Ohledně náhrady ušlého zisku, majetkové újmy ze stavebního spoření a nákladů přestupkového řízení okresní soud řízení zastavil (výrok III). Okresní soud zavázal stěžovatelku uhradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 41 007 Kč (výrok IV), přiznal odměnu ustanovené zástupkyni stěžovatelky (výrok V) a rozhodl, že stát nemá vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI). Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí, s výjimkou výroku III, odvolání, nicméně Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 56 Co 95/2009-223 ze dne 16. 4. 2009 rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I, II, V a VI jako věcně správné potvrdil (výrok I rozsudku krajského soudu). Výrok IV krajský soud změnil tak, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 20 000 Kč (výrok II rozsudku krajského soudu). Krajský soud dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 39 401 Kč (výrok III rozsudku krajského soudu) a rozhodl o odměně ustanovené zástupkyně stěžovatelky (výrok IV rozsudku krajského soudu). Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 5094/2009-273 ze dne 29. 2. 2012 odmítnuto jako nepřípustné z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012. 3. Stěžovatelka napadla výroky I, II a IV rozsudku okresního soudu, výroky I až III rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž namítala, že odvolací soud vycházel z odlišného právního názoru než soud prvního stupně, když odpovědnost vedlejší účastnice posuzoval dle ustanovení § 428 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, namísto ustanovení § 427 odst. 1 občanského zákoníku. Právní názor odvolacího soudu byl nesprávný, což konstatoval ve svém usnesení i Nejvyšší soud; stěžovatelce tak bylo postupem krajského soudu odňato právo na řádný přezkum rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že na základě provedených důkazů nebylo možno rozhodnout o tom, že by byla jediným viníkem dopravní nehody, tedy zejména že by zasáhla jakoukoliv částí těla do prostoru za krajnicí. Již v rámci přestupkového řízení došel správní orgán k závěru, že zavinění stěžovatelky nelze prokázat; s tímto vědomím, tzn. že nehodu nezavinila, pak stěžovatelka podala předmětnou žalobu. Naproti tomu řidič autobusu zjevně nedodržel celou řadu povinností plynoucích ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 361/2000 Sb."). Znalecký posudek, který vyzněl ve prospěch vedlejší účastnice, neobsahoval komplexní vyhodnocení nehodového děje, nevypořádal se s rozpornými výpověďmi svědků ani se stopami (otěry) za předními dveřmi autobusu a jeho závěry byly rovněž v rozporu s lékařskými zprávami, které prokazují, že zranění vzniklo tak, jak uvedla stěžovatelka. Došlo rovněž k manipulaci se soudním spisem, kdy se ztratil plánek dopravní nehody. Za těchto okolností nemohl být zmíněný znalecký posudek považován za klíčový důkaz svědčící ve prospěch vedlejší účastnice, nýbrž toliko za hypotézu, kterou nelze ověřit, a kterou je tedy třeba považovat za vyvrácenou. Vedlejší účastnice má z důvodu nebezpečnosti jí provozované činnosti objektivní odpovědnost za vzniklou škodu a je povinna prokázat existenci liberačního důvodu dle § 428 věty druhé občanského zákoníku. Případná důkazní nouze jde proto k tíži vedlejší účastnice a žalobě stěžovatelky mělo být z tohoto důvodu vyhověno. Stěžovatelka dále rozporovala výrok o nákladech řízení, kdy se vzhledem k okolnostem, za nichž návrh podávala, ke složitosti věci, k nejasným skutkovým zjištěním (dílem v důsledku pochybení Policie České republiky) a k její špatné sociální situaci jevila uložená povinnost jako obecně nespravedlivá. Výrok o nákladech řízení také dle ní nebyl náležitě odůvodněn. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn. aby rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu svým nálezem v příslušném rozsahu zrušil. II. 4. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení. 5. Okresní soud uvedl, že dle jeho přesvědčení k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo. Při svém rozhodování vycházel zejména z přesvědčivých závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Housara; kromě toho bylo ve věci provedeno místní šetření, při němž byli svědci vyslechnuti na místě samém, přičemž připomínky stěžovatelky byly zohledněny v dodatku znaleckého posudku. Ze závěrů předmětného znaleckého posudku vyplynulo, že mechanismus dopravní nehody a místo střetu autobusu se stěžovatelkou vylučuje, že by k nehodě došlo tak, jak tvrdila stěžovatelka. Shodně vyzněl rovněž znalecký posudek Ing. Kopáčka vypracovaný pro účely přestupkového řízení. Soud měl na základě těchto důkazů za prokázané, že stěžovatelka musela udělat pohyb směrem do vozovky, který řidič autobusu nemohl vidět, nemohl jej předpokládat a nemohl na něj patřičně reagovat. Právě tento pohyb stěžovatelky byl příčinou, pro niž ke střetu došlo. Z výše uvedeného je zřejmé, že řidič neporušil žádné ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. Ústavní soud by tedy neměl ústavní stížnosti vyhovět. Krajský soud ve svém vyjádření pouze stručně označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka toliko opakuje svá tvrzení uplatněná v řízení před obecnými soudy a porušení svých práv spatřuje v tom, že její žalobě nebylo vyhověno. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost odmítnout. 6. Výše uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce na vědomí, nicméně ta svého práva vyjádřit se k uváděným skutečnostem ve stanovené lhůtě nevyužila. III. 7. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení (§ 44 zákona o Ústavním soudu). Dle sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012, vyhlášeného pod č. 469/2012 Sb., se na řízení zahájená před datem 1. 1. 2013 aplikuje ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (novelizace provedená zákonem č. 404/2012 Sb.), Ústavní soud již tedy není povinen zjišťovat stanovisko účastníků řízení k upuštění od ústního jednání.