IV.ÚS 1842/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1842/10 ze dne 31. 8. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. T., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, adresa pro doručování Karlova 140, 281 01 Velim, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 16/2010 ze dne 17. 3. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 206/2010 ze dne 20. 4. 2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze, nám. Hrdinů 1300, 140 65 Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se ve včas zaslané ústavní stížnosti domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi měly být porušeny čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 odst. 1 a čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení garantovaných práv a svobod mělo dojít tím, že policejní orgán odpíral nahlížet do spisového materiálu, v řízení o vzetí do vazby nebyly obhajobě zpřístupněny důkazy, na nichž byl založen návrh na vzetí do vazby a následné soudní rozhodnutí, obecné soudy pouze konstatovaly, že z odposlechů vyplývá trestná činnost obviněného, avšak nekonkretizovaly, z jakých a mezi kým a neumožnily obviněnému se k nim vyjádřit. Kvůli zatajení veškerých informací ze spisu nemohl stěžovatel účinně vyvracet důvody vazby v návrhu na vzetí do vazby založené na obsahu spisu, navíc tyto jiné důvody nechtěla soudkyně ani slyšet, naproti tomu policejní orgán hejtmanům dotčených krajů informace ze spisu poskytl. Soud prvního stupně měl při rozhodování vycházet z výpovědi jiného obviněného z jiného trestného činu, dále, že nikdy nebyl dán důvod vazby dle § 67 písm. b) trestního řádu, když se doposud prokázalo, že obviněný svého postavení jako ředitele Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen "RRRSJ") nezneužil a nikdy nedal najevo, jak mají svědkové vypovídat nebo jinak jednat s orgány činnými v řízení. Stěžovatel dále namítal, že v napadeném usnesení chybí úvaha, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal, a konečně, že nebyla vyjasněna působnost toho kterého trestního zákona. 2. Stěžovatel svým podáním ze dne 19. 7. 2010 doplnil ústavní stížnost o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 206/2010 ze dne 20. 4. 2010). 3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. II. 4. Ze spisu sp. zn. 43 Nt 16/2010 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 se podává, že stěžovatel byl usnesením uvedeného soudu vzat do vazby, z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu. Po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel do protokolu stížnost. 5. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 v napadeném usnesení shrnula podstatné okolnosti, došla k závěru, že skutky vykazují všechny znaky skutkové podstaty zmíněných trestných činů ve stádiu pokusu a jsou dány důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal obviněný (stěžovatel). Odmítla návrh státní zástupkyně, že by byly dány důvody vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Současně označila za spekulativní tvrzení zmíněné v návrhu na vzetí do vazby, dle něhož měl obviněný v telefonických rozhovorech ovlivňovat svědky; fakt, že se s nimi stýkal a hovořil s nimi nepostačil k tomu, aby byla naplněna konkrétní obava, jak mylně státní zástupkyně dovozovala (č. l. 12 a 13). Shledala však za podstatné a odůvodňující konkrétní obavu, že obviněný byl nadřízeným všem osobám pracujícím v Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad, osoby podřízené jsou na něm závislé a v době ekonomické krize i lehce ovlivnitelní. Uzavřela, že zde spatřila reálnou obavu a důvod vazby dle § 67 písm. b) trestního řádu. V textu usnesení se nalézal odstavec zjevně popisující činnost jiného pachatele, což se stalo i předmětem stížnosti obviněného. 6. Městský soud v Praze projednal obsáhlé odůvodnění stížnosti a zopakoval zejména, že obviněný schválil "Seznam projektů ke schválení" se záměrem zasahovat do procesu věcného hodnocení tak, aby projekty Plzeňského kraje čerpaly z celkových prostředků ve výši cca. 3,745 mld. Kč srovnatelnou částku jako projekty Jihočeského kraje, neboť v opačném případě hrozilo, že by zástupci Plzeňského kraje ve Výboru RRRSJ pro přijetí "Seznamu projektů ke schválení" nehlasovali, a tak by nebyly čerpány vůbec žádné prostředky, což by znemožnilo řadu projektů, na nichž měli zájem někteří členové Výboru. Stěžovatel měl interním sdělením omezit nezávislost hodnotitelů a zapříčinit, že výsledky věcného hodnocení nebyly evidovány v příslušném software (MONIT 7+), který průkazně zaznamenává jakékoli změny, nýbrž v záměrně vytvořeném alternativním softwarovém prostředí, které dokázalo vypočítat bodové ohodnocení projektů a jejich pořadí, jako by se jednalo o MONIT 7+, v důsledku čehož měl stěžovatel neformální souhrnnou informaci o výsledcích hodnocení, jaké projekty by byly doporučeny k financování. Na jejím základě zjistil, že projekty Jihočeského kraje budou úspěšnější, a proto určil, že některé budou znovu hodnoceny, přičemž v důsledku kontrolního hodnocení měl tento postup prospět jen 1 z 10 projektů Jihočeského kraje, oproti 7 projektům z 10 Plzeňského kraje. Teprve po ovlivnění pořadí byly údaje zaneseny do MONIT 7+, a proto byly některé jiné projekty vyřazeny. K nesprávnému použití prostředků z rozpočtu EU, ČR a krajů v důsledku zásahu policejního orgánu nedošlo. 7. Městský soud v Praze dále konstatoval, že v době do rozhodování o stížnosti obviněného byla vyslechnuta řada svědků, nicméně další ještě vyslechnuti budou, a i nadále trvá obava, že by obviněný na tyto osoby působil tak, aby vypovídaly v jeho prospěch, neboť se s nimi zná, byl s nimi v kontaktu, a v řadě případů se jedná o jeho podřízené. Upřesnil, že z výpovědí dosud vyslechnutých vyplývá, že na ně jako na hodnotitele skutečně žádný nátlak při procesu věcného hodnocení projektů vyvíjen nebyl (ovlivnění hodnocení dosáhl obviněný jinými prostředky). S námitkou obviněného, že ten i se znalostí, že policie vede šetření, nenabádal nikoho k ničemu jinému, než k tomu, aby mluvil pravdu, se vypořádal následovně (cit. ze str. 11 a 12 usnesení): "Jednak by bylo možno s úspěchem pochybovat o tom, že obviněný svědky nabádal pouze k pravdivé výpovědi (ve spise je založena řada odposlechů telefonních hovorů, které svědčí o opaku) a jednak situace po zahájení trestního stíhání je zcela jiná, než jak tomu bylo v době, kdy probíhaly pouze výslechy dle § 158 odst. 5 tr. ř., které by při řízení před soudem I. stupně (pokud bude na obviněného pro jeho jednání podána obžaloba), neměly procesní hodnotu." 8. Stran textu v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 týkajícího se jiného obviněného a jiného trestného činu Městský soud v Praze po vyjádření příslušné soudkyně vysvětlil, že se jednalo o politováníhodné nedopatření administrativního charakteru, které nemělo na důvod vazby vliv. 9. Na str. 8 usnesení sp. zn. 44To 206/2010 Městský soud v Praze zhodnotil, že všechny (v usnesení podrobně předestřené) důkazy svědčí o důvodném podezření ze spáchané trestné činnosti obviněným, a zdůraznil, že "ve stadiu přípravného řízení nejsou nezbytné nezvratné důkazy, které by obviněného bez jakýchkoli pochybností usvědčovaly, tak tomu bude až ve fázi jednání před soudem, bude-li na obviněného pro jeho jednání podána obžaloba.", čímž se vypořádal s námitkou obviněného stran pochybností, zda byl skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Zabýval se i působností příslušného trestního zákona, když se ztotožnil s úvahami policejního orgánu, uvedenými v příslušném usnesení. III. 10. Jestliže navrhovatel opakuje výtky a námitky již uplatněné před obecnými soudy, tak jak je shora vymezeno, pak Ústavní soud konstatuje, že se s nimi soudy vypořádaly způsobem, jenž je ústavně konformní. 11. Ke stěžovatelově argumentaci zpochybňující naplnění nezbytných podmínek pro uvalení vazby Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li součas