IV.ÚS 1843/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1843/20 ze dne 7. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2020 č. j. 3 To 92/2020-2083 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. prosince 2019 č. j. 17 T 174/2005-2056, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Okresního státního zastupitelství ve Znojmě a obchodní korporace Zemědělské družstvo Sázavka, sídlem Sázavka 114, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny domáhá zrušení výše označených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 17 T 174/2005. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí k ní připojených, vyplývá, že stěžovatel byl v řízení, o jehož obnovu usiloval, uznán vinným trestným činem zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění, ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 téhož zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let a byla mu spolu s ostatními dvěma obžalovanými uložena povinnost nahradit poškozené obchodní korporaci Zemědělskému družstvu Sázavka ("dále jen "ZD Sázavka") škodu ve výši 700 000 Kč, kterou trestným činem způsobili. Podle skutkové věty odsuzujícího rozsudku okresního soudu bylo stěžovateli kladeno za vinu - velmi zjednodušeně řečeno - že v rozporu s uzavřenou smlouvou mezi společností TWT v. o. s. (dále jen "společnost TWT") a ZD Sázavka ze dne 27. 9. 2000 o poskytnutí investiční půjčky částečně sám vybral a opakovaně umožnil dalšímu z obžalovaných vybrat peněžní prostředky z účtu společnosti TWT, které složilo ZD Sázavka jako garanci solventnosti pro poskytnutí investiční půjčky, přičemž vybrané prostředky byly užity pro jiné účely. Odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 23. 10. 2066 č. j. 17 T 174/2005-1076 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. 9 To 50/2007 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1040/2007 byl přezkoumán Ústavním soudem, ústavní stížnost v této věci byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 1. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1331/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). 3. Důvodem v pořadí již pátého návrhu stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení bylo podrobně argumentované tvrzení o nesprávnosti a nezákonnosti rozsudku trestního soudu v otázce jeho viny a návrh na provedení nových důkazů, zejména dopisem E. Ř. z května 2019 a jejím výslechem k charakteru a účelu částky 700 000 Kč zaslané ZD Sázavka na účet společnosti TWT. Po výslechu E. Ř. ve veřejném zasedání a posouzení obsahu jejího dopisu dospěl okresní soud k závěru, že výpověď svědkyně ani její dopis nepředstavovaly žádný nový dříve neznámý důkaz, jak má na mysli § 278 odst. 1 tr. řádu. Okresní soud po opětovném provedení důkazů předložených v dřívějších návrzích na obnovu řízení, konkrétně uvedených v odůvodnění jeho usnesení, tyto hodnotil i ve vztahu k důkazům hodnoceným u hlavního líčení a ve vztahu ke zjištěním, která byla učiněna v předchozích řízeních o povolení obnovy řízení, se závěrem, že skutečnosti tvrzené stěžovatelem a jím navrhované další důkazy nebyly takového charakteru, aby byly způsobilé revidovat skutkový stav popsaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Okresní soud proto podle § 283 písm. d) tr. řádu návrh na povolení obnovy řízení zamítl, stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) téhož zákona jako nedůvodnou. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel vytkl okresnímu soudu, že zamítl návrh na povolení obnovy řízení, přestože mezi důkazy a skutkovými zjištěními z původního řízení a důkazním významem nových důkazů a skutkových zjištění provedených v obnovovacích řízeních existoval extrémní rozpor. Podle stěžovatele soud nebyl otevřený nově tvrzeným skutečnostem a důkazům, které mohly zvrátit dosavadní rozhodnutí minimálně ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Okresní soud také pochybil tím, že překročil procesní rámec zákonem vymezeného účelu řízení o povolení obnovy řízení, neboť prováděním navržených důkazů ve vztahu k dalším důkazům provedeným v původním řízení dospěl k závěrům vztahujícím se nikoliv k hodnocení naplnění podmínek obnovy, nýbrž již meritorně posuzoval věc samu. Okresní soud namísto toho, aby dokazoval úmysl stěžovatele, tj. že věděl o tom, že ZD Sázavka poslalo na běžný účet společnosti TWT peníze, s nimiž společnost neměla právo volně disponovat, v podstatě obracel důkazní břemeno, takže stěžovatel byl nucen v návrzích na povolení obnovy řízení uvádět další skutečnosti a navrhovat další důkazy, aby prokázal, že nevěděl ani o zaslání peněz, ani o jejich výši, a že jen plnil zákonnou povinnost advokáta k plnění pokynů svého tehdejšího klienta. 5. Z důkazů provedených okresním soudem v jednotlivých řízeních o návrzích na povolení obnovy řízení, i když v rozporu s jeho účelem, vyplynul jednoznačný závěr, a to že ZD Sázavka zaslalo na běžný účet společnosti TWT nikoliv smluvní garanci, nýbrž zálohu, s níž byla společnost TWT oprávněna volně disponovat za účelem úhrad závazků při svém podnikání. Z hlediska subjektivní stránky pak vyplynul jednoznačný závěr, že stěžovateli nebyla žádným relevantním důkazem prokázána vědomost o tom, že ZD Sázavka zaslalo na běžný účet společnosti TWT peníze, ať byl jejich charakter jakýkoli, naopak bylo prokázáno, že o zaslání peněz nevěděl. 6. Stěžovatel podrobně rekapituloval skutkový děj, jak byl zjištěn okresním soudem v původním řízení, a namítl extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozenými právními závěry vztahujícími se jak k objektivní, tak i subjektivní stránce trestného činu zpronevěry, který měl spáchat ve spolupachatelství. K objektivní stránce zejména uvedl, že soud neprovedl žádný důkaz o tom, že částka 700 000 Kč zaslaná na účet společnosti TWT z účtu ZD Sázavka byla smluvní garancí, a nikoliv zálohou, k subjektivní stránce trestného činu zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel nahlížel na běžný účet společnosti TWT a že by věděl kdo, kdy a kolik peněz na účet zaslal, takže z žádných souvislostí nemohl předpokládat, že by na účet jeho klienta byly zaslány peníze, s nimiž klient nemohl volně disponovat. 7. Stěžovatel dále rekapituloval skutkový děj, který okresní soud zjistil na základě provedených důkazů v řízeních o návrzích stěžovatele na obnovu řízení, rovněž ve vztahu jak k objektivní, tak i subjektivní stránce trestného činu s konstatováním, že je naprosto vyloučeno, aby se odehrál tak, jak jej charakterizoval okresní soud v odsuzujícím rozsudku. Stěžovatelem navrhované důkazy jednoznačně potvrzují, že ZD Sázavka zaslalo na účet společnosti TWT zálohu bez omezení dispozic se zaslanou částkou, a nikoliv smluvní garanci. Zopakoval, že nebyla prokázána jeho vědomost o zaslání peněz, okresní soud vycházel z pouhé možnosti, že stěžovatel nahlížel na účet a z důkazně neverifikovaného předpokladu, že mohl předpokládat, že na účet byly zaslány peníze od ZD Sázavka. 8. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20 označil rozhodování okresního soudu jako nezákonné, neboť soud v rámci řízení o návrzích na povolení obnovy řízení prováděl standardním způsobem dokazování, jako by šlo o již obnovené řízení ve stadiu nového hlavního líčení, čímž překročil rámec řízení o obnově. Stěžovatel je přesvědčen, že všechna usnesení okresního soudu, kterými zamítl návrhy na obnovu řízení, jsou z tohoto důvodu zmatečná a pro překročení pravomoci okresního soudu i nicotná, neboť mají charakter dalších rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel upozornil, že tvrzené skutečnosti a navržené důkazy mají být hodnoceny pouze v rámci zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzené skutečnosti či nové důkazy by mohly přivodit změnu rozhodnutí. Z tohoto pohledu je zamítnutí návrhů na povolení obnovy řízení protiprávní, neboť okresní soud v rámci hlavního líčení neprovedl dokazování o skutečném charakteru částky 700 000 Kč, když pominul jak výpověď J. B., že