IV.ÚS 1844/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1844/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Otradovce, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2021 č. j. 30 Cdo 1181/2021-121 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2020 č. j. 68 Co 357/2020-69, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel a jeho manželka se dne 18. 2. 2016 domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") společně a nerozdílně zaplacení 57 187 Kč s příslušenstvím proti pojišťovně jako výplaty pojistného plnění z dopravní nehody. První ústní jednání bylo nařízeno na den 23. 9. 2016, avšak bylo odročeno za účelem ustanovení znalce, k němuž došlo usnesením obvodního soudu ze dne 13. 2. 2017 č. j. 15 C 89/2016-35. Po vypracování znaleckého posudku ze dne 22. 9. 2018 obvodní soud usnesením ze dne 29. 10. 2019 č. j. 15 C 89/2016-80 uložil znalci, aby znalecké zkoumání doplnil. Obvodní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2020 sp. zn. 15 C 89/2016 uložil pojišťovně zaplatit stěžovateli a jeho manželce společně a nerozdílně 24 201 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části žalobu zamítl. 3. Stěžovatel se mezitím dne 26. 9. 2019 domáhal žalobou u obvodního soudu po vedlejší účastnici zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 89/2016 (sub 2). Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 9. 2020 č. j. 30 C 123/2019-30 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 11 250 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Obvodní soud shledal, že původní čtyři a půl roku trvající řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a stěžovateli za tento nesprávný úřední postup náleží peněžité zadostiučinění. Obvodní soud při výpočtu náhrady vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 a zohlednil, že šlo o sdílenou újmu stěžovatele a jeho manželky. 4. Stěžovatel proti výrokům II. a III. posledně uvedeného rozsudku obvodního soudu brojil odvoláním, neboť považoval výši přiznaného zadostiučinění za nízkou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil výrok II. uvedeného rozsudku tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli 28 389,60 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části uvedený výrok potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení obou stupňů (výrok II.). Městský soud při určení výše zadostiučinění vyšel ze základní částky 56 628 Kč. Šlo-li o kritéria stanovená § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), shledal, že šlo o řízení s běžným významem pro stěžovatele a stěžovatel neměl podíl na délce řízení. Neboť stěžovatel sdílel újmu s manželkou, městský soud snížil základní částku o 30 %. Městský soud dospěl k dalšímu 20% snížení, neboť řízení bylo složité, bylo-li potřeba vypracovat a doplnit znalecký posudek. Vzhledem k tomu, že obvodní soud však byl v původním řízení opakovaně nečinný, dospěl městský soud k 20% zvýšení základní částky. V souhrnu proto základní částku snížil o 30 % a stěžovateli bylo jako zadostiučinění přiznáno celkem 39 639,60 Kč. 5. Stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku městského soudu dovoláním, v němž mimo jiným uvedl, že zaprvé, Nejvyšší soud dosud neřešil "zda formální existence potřeby znaleckého posudku a jeho vypracování činí z řízení složité řízení", zadruhé, že městský soud ignoroval podstatnou změnu životní úrovně společnosti v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a zatřetí, že je napadený rozsudek městského soudu v části týkající se úvah o míře kritérií složitosti řízení a postupu obvodního soudu ve věci v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 6. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozsudkem dovolání zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Podle Nejvyššího soudu nebylo dovolání částečně přípustné u vymezení přípustnosti uvedeného shora zaprvé (na vymezené otázce rozhodnutí městského soudu nezávisí) a zadruhé (nejde o rozpor s judikaturou). Šlo-li o dovolání v části uvedené shora zatřetí (poměr kritérií složitosti řízení a postupu soudu ve věci), je ve věci zřejmé, že více než dvouletá nečinnost obvodního soudu v původním řízení převýšila podíl složitosti řízení. Městský soud proto postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012 a ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, dospěl-li u obou kritérií ke shodné 20% úpravě základní částky a nedostatečně zohlednil existující průtahy v řízení. Nejvyšší soud však napadený rozsudek městského soudu nezrušil, neboť i přesto, zohlednil-li by městský soud odpovídajícím způsobem průtahy v řízení, nemohlo by dojít k navýšení přiznané částky, poněvadž by nešlo o odškodnění přiměřené všem zjištěným okolnostem. K tomu Nejvyšší soud odkázal na rozsudek ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 a usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3370/2011. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou založena na nepřípustném formalismu. Především tvrdí, že Nejvyšší soud nesprávně odmítl jeho dovolání v části uvedené shora zaprvé (sub 5), neboť nedostatečně zohlednil "materiální předpoklady" závěrů napadeného rozsudku městského soudu. Stěžovatel přitom v dovolání nastínil pro věc relevantní právní problém; jeho věc nebyla natolik složitá, aby bylo možné učinit závěr o vyšší míře složitosti věci z pouhé formální existence potřeby vypracování znaleckého posudku. 8. Dále stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelný, je projevem nepřípustného soudního aktivismu a porušení zásady zákazu reformatio in peius. Nejvyšší soud v něm nerespektoval vlastní judikaturu. Nejvyšší soud na jedné straně považoval dovolání za důvodné, neboť napadený rozsudek městského soudu odporoval ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, přesto jej chybně nezrušil. Nepřezkoumatelná je přitom úvaha Nejvyššího soudu o tom, co je či není dostatečné snížení základní částky při tzv. sdílené újmě a jak mělo být přiměřeně posouzeno kritérium složitosti řízení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 654/2010 přitom odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat konkrétní hodnocení jednotlivých kritérií. 9. Stěžovatel v dovolání nepožadoval snížení náhrady a ani vedlejší účastnice dovolání nepodala. Nikdo z účastníků řízení netvrdil, že 30% snížení základní částky za tzv. sdílenou újmu je nepřiměřené. Podle rozsudků ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 a ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013 přitom Nejvyšší soud nezkoumá, zda měl soud snížit či zvýšit základní částku a případné posouzení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nad rámec tvrzení účastníků je nepřípustným aktivismem. Úlohou Nejvyššího soudu je zejména sjednocování judikatury a "řešení zásadních právních otázek"; jeho funkce je kasační a hodnocení skutkových okolností mu nenáleží. Nerespektování vlastní judikatury Nejvyšším soudem ve věcech týkajících se zákona č. 82/1998 Sb. nadto odporuje ústavnímu pořádku České republiky podle nálezů ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759) a ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k její