IV.ÚS 1851/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1851/14 ze dne 14. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Eflera, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem Praha 10, Černokostelecká 856/33, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2014 sp. zn. 17 Co 88/2014 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana ze dne 6. ledna 2014 č. j. 099 EX 37/06-25, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. května 2014, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, dále právo vlastnické a právo na legitimní očekávání jako integrální součást základního práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného exekučního spisu exekutora JUDr. Ivo Luhana sp. zn. 099 EX 37/06 Ústavní soud zjistil, že na základě návrhu oprávněné LOANINVEST LIMITED ze dne 22. prosince 2006 na nařízení exekuce proti povinným Tomáši Flégrovi a stěžovateli jako povinnému č. 2, nařídil Okresní soud Praha-západ usnesením ze dne 29. prosince 2005 č. j. 13 Nc 3838/2005-9, exekuci na majetek povinných, podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002 č. j. 39 Cm 168/2001-33, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 89 232,60 Kč s 17,5 % úrokem z prodlení od 1. září 2000 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 3 572 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, přičemž exekucí pověřil exekutora JUDr. Ivo Luhana (dále jen "soudní exekutor"). Soudní exekutor vydal v průběhu řízení exekuční příkazy ze dne 20. června 2006, 11. září 2006, 4. prosince 2006, 9. května 2007 a ze dne 5. listopadu 2009 a vymohl na stěžovateli částku ve výši 250 000 Kč. Usnesením soudního exekutora ze dne 6. ledna 2014 č. j. 0 99 EX 37/06-25, napadeným ústavní stížností, byla exekuce na majetek povinných zastavena (výrok I.), rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a soudnímu exekutorovi přiznáno právo na úhradu nákladů exekuce ve výši 42 394,38 Kč (výrok III.). Důvodem zastavení exekuce byla skutečnost, že oprávněná zanikla bez právního nástupce, přičemž pohledávky oprávněné byly v průběhu exekučního řízení ještě před zánikem oprávněné dne 20. července 2007 na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. září 2006 postoupeny společnosti DEBTINVEST LIMITED. Vzhledem k tomu, že oprávněná zanikla a před svým zánikem nepodala návrh na záměnu účastníků řízení ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., rozhodl soudní exekutor o zastavení exekuce. Proti rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce, a to proti výroku II. a III., podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudního exekutora v napadených výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že byla-li pravomocně nařízená exekuce po vymožení alespoň částečného plnění pravomocně zastavena z důvodu nemožnosti v ní pokračovat pro zánik oprávněného, který nemá právní nástupce, určí se výše náhrady nákladů exekuce v rozhodnutí o zastavení exekuce. Soudní exekutor pak vyplatí výtěžek exekuce po odečtení přiznaných nákladů exekuce. Povinní byli zavázáni k náhradě nákladů exekuce již při jejím nařízení s tím, že budou v průběhu řízení stanoveny. Soudní exekutor tedy provedl výplatu výtěžku povinnému stěžovateli po odečtení určených nákladů. Odvolací soud tedy napadené usnesení podle ustanovení § 219 o. s. ř. ve výrocích II. a III. jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu krajně nepřesvědčivé, není řádně odůvodněno a odvolací soud se nevypořádal s argumentací v odvolání stěžovatelem tvrzenou, přičemž rozhodl, aniž by zohlednil skutečnost, že v daném případě došlo nejdříve k zániku oprávněné a teprve poté byla pohledávka částečně vymožena. Stěžovatel má za to, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí odklonil o judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí vydaná Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 20/11, III. ÚS 21/11, II. ÚS 372/2004 a I. ÚS 290/05. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy). Ústavní soud není další řádnou odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [článek 83, článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že jsou zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Jak soudní exekutor, tak odvolací soud rozvedli, jakými úvahami se při svém rozhodování řídili a podle kterých zákonných ustanovení postupovali. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s napadenými usneseními a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Soudní exekutor v odůvodnění napadeného usnesení stěžovateli podrobně vysvětlil, že exekuce byla nařízena důvodně, přičemž nařízení exekuce se vztahuje nejen na vymožení vlastní pohledávky vyplývající z exekučního titulu, ale i na vymožení nákladů oprávněné a nákladů exekuce určených v příkazu exekutora. S ohledem na zánik oprávněné bez právního nástupce již soudní exekutor nemohl povinným uložit povinnost nahradit oprávněné náklady vzniklé v exekučním řízení. Co se týče nákladů exekuce, jelikož exekuce byla nařízena důvodně, má exekutor právo na náhradu nákladů exekuce. Se závěry učiněnými soudním exekutorem se pak ztotožnil i odvolací soud, který dovodil, že pokud byla pravomocně nařízená exekuce po vymožení alespoň částečného plnění pravomocně zastavena z důvodu nemožnosti v ní pokračovat pro zánik oprávněné, je určena výše náhrady nákladů exekuce v rozhodnutí o zastavení exekuce. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou. Z uvedených důvodů postačí na obsah odůvod