IV.ÚS 1852/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1852/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D., proti II. a III. výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2021 č. j. 8 Ao 3/2021-73, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroků rozsudku Nejvyššího správního soudu označených v záhlaví s tvrzením, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 10 odst. 2, v čl. 16 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a rozsudku Nejvyššího správního soudu se podává, že vedlejší účastník v čl. I. bodu 1 mimořádného opatření ze dne 23. 4. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-6/MIN/KAN (dále jen "mimořádné opatření") zakázal přítomnost veřejnosti v maloobchodních prodejnách zboží a služeb s řadou výjimek. V čl. I. bodu 5 písm. h) zakázal přítomnost veřejnosti na lyžařských vlecích a lanových drahách s výjimkou jejich užití pro zajištění dopravní obslužnosti a pro zajištění chodu kritické infrastruktury nebo potřeby integrovaného záchranného systému. V čl. I. bodu 16 zakázal spolkové, taneční, tradiční a jiné podobné akce, jiná shromáždění, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky a jiné veřejné nebo soukromé akce, jichž se ve stejný čas účastní více než dvě osoby, s výjimkou svateb a pohřbů, jichž se může účastnit nejvýše 15 osob. V čl. I. bodu 19 stanovil podmínky pro vstup do některých vnitřních prostor prostřednictvím čtyř alternativních podmínek, mezi nimiž figuruje i podmínka, že osoba prodělala laboratorně potvrzené onemocnění Covid-19, uplynula u ní doba izolace a od prvního pozitivního POC antigenního testu nebo RT-PCR testu na přítomnosti viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 90 dní. 3. Mimořádné opatření napadl stěžovatel návrhem na zrušení opatření obecné povahy v konkretizovaných ustanoveních nebo jejich částech. O stěžovatelově návrhu rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že I. výrokem odmítl návrh na zrušení mimořádného opatření v čl. I bodu 1 (zákaz přítomnosti v určených maloobchodních prodejnách), čl. I bodu 5 písm. h) (zákaz přítomnosti veřejnosti na vlecích a lanovkách) a čl. I bodu 19 ve slovech "neuplynulo více než 90 dnů" (podmínky pro vstup do některých vnitřních prostor), neboť svými předchozími rozsudky s účinkem erga omnes k návrhu jiných navrhovatelů tyto části mimořádného opatření shledal nezákonnými. 4. Stěžovatel nenapadá I. výrok rozsudku, napadá však jeho II. výrok, jímž Nejvyšší správní soud zamítl návrh na zrušení čl. I. bodu 16 mimořádného opatření (zákaz akcí a omezení počtu účastníků na svatbách a pohřbech) ve slovech "a jiná shromáždění" a "poutě" (při vymezení zakázaných akcí) a ve slovech "kterých se v případě vnitřních i vnějších prostor může účastnit nejvýše 15 osob" (při omezení svateb a pohřbů). Podle § 2 odst. 2 písm. e) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění Covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "pandemický zákon"), lze mimořádným opatřením stanovit zákaz nebo omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, nebo stanovení podmínek jejich konání snižujících riziko přenosu onemocnění Covid-19, včetně stanovení maximálního počtu fyzických osob, které se jich mohou účastnit. Vedlejší účastník tak měl pravomoc vydat mimořádné opatření týkající se akcí, svateb a pohřbů. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákaz v čl. I. bodu 16 mimořádného opatření se podle jeho výslovného vymezení nevztahuje na shromáždění konaná podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o právu shromažďovacím"). Zákaz naopak dopadá na "jiná shromáždění", čímž se rozumí zbytková kategorie spadající pod veřejné a soukromé akce, které nejsou shromážděními podle zákona o právu shromažďovacím. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že pojem "pouť má vícero významů (světské putování např. po hradech, náboženské putování na posvátné místo, pouť s kolotoči). Posuzované mimořádné opatření nedopadá na náboženskou pouť, jíž Nejvyšší správní soud řadí mezi shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím. Mimořádné opatření se tak ve slově "pouť" nedotýká náboženské svobody. Stěžovatel svou argumentaci v návrhu soustředil výhradně na náboženské poutě a u zákazu jiných poutí porušení svých práv nedovozoval. Stěžovatelovy výhrady proti omezení počtu účastníků na svatbách a pohřbech byly blíže neodůvodněné. Nejvyšší správní soud se proto omezil na konstatování, že vedlejší účastník v odůvodnění mimořádného opatření rozebral, proč omezení počtu účastníků považuje za přiměřené. Nejvyšší správní soud není povolán, aby za navrhovatele domýšlel jeho námitky, neboť by tím vybočil z role nestranného rozhodce sporu. Dále III. výrokem rozhodl o nákladech řízení s odůvodněním, že v části, v níž byl návrh odmítnut, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "s. ř. s."), ve zbytku byl návrh zamítnut, stěžovatel zde neměl procesní úspěch, a nemá tedy ani právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel napadá závěry Nejvyššího správního soudu, který neprohlásil nezákonnost mimořádného opatření při omezení počtu účastníků svateb a pohřbu na 15 osob. Namítá, že pandemický zákon neumožňuje omezit rodinný život a svobodu projevovat náboženství, což však mimořádné opatření činí. Srovnání práva shromažďovacího a účasti na pohřbech či svatbách stěžovatel stále považuje za případné. Je-li možné chodit na demonstrace, kde je počet účastníků neomezen i za stavu pandemické pohotovosti, pak za nemístné považuje omezení počtu účastníků svateb a pohřbů. Vláda nepožádala Poslaneckou sněmovnu o prodloužení nouzového stavu, čímž podle stěžovatele uznala, že nebezpečí epidemie již není tak vysoké, pak ovšem není možné zachovat omezení počtu účastníků svateb a pohřbů na 15 osob, tj. omezení, které bylo zavedeno za nouzového stavu. 6. Vedení správního spisu ve věci mimořádného opatření stěžovatel považuje za nástroj ochrany práv a svobod jednotlivců. Ve spise by pak měly být založeny odborné studie, na které vedlejší účastník odkazuje v odůvodnění svého mimořádného opatření. Námitku zpochybňující nevedení spisu neuplatnil před Nejvyšším správním soudem, neboť v době podání svého návrhu o nevedení spisu nevěděl, o čemž se dozvěděl až z vyjádření vedlejšího účastníka v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem. Nesouhlasí tedy s tím, že námitkou nevedení spisu se odmítl Nejvyšší správní soud zabývat s odvoláním na koncentraci námitek, která se však podle stěžovatele může uplatnit jen na námitky, jež bylo možno při podání návrhu uplatnit, nikoli na námitky o skutečnostech, o kterých navrhovatel nevěděl a vědět ani nemusel. 7. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje rovněž v rozhodnutí o nákladech řízení. Část jeho návrhu byla odmítnuta, protože k návrhu jiných navrhovatelů byla již dříve prohlášena nezákonnost mimořádného opatření. Návrh byl v dané části v době svého podání podán důvodně a odmítnut byl z důvodů nezávislých na stěžovateli. Nebýt zmíněného odmítnutí, byl by stěžovatel se svým návrhem zčásti úspěšný, což měl Nejvyšší správní soud zohlednit při rozhodování o nákladech řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek obsahující napadené výroky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být v řízení zastoupen jiným advokátem (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 pí