IV.ÚS 1853/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1853/20 ze dne 25. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Římskokatolická farnost - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, sídlem U Černé věže 71/4, České Budějovice, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 28 Cdo 497/2020-492, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2019 č. j. 19 Co 1199/2019-471 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. května 2019 č. j. 15 C 421/2015-436, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) Statutárního města České Budějovice, sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 1/1, České Budějovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že vedlejší účastnice 1) je vlastnicí pozemku parc. č. 2873/15 - ostatní plocha o výměře 636 m2 a pozemku parc. č. 3355/22 - ostatní plocha, zeleň, o výměře 8 524 m2, vymezeného v geometrickém plánu č. 5555-7/2019, schváleným Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště České Budějovice dne 5. 3. 2019, dále jen "předmětné pozemky" nebo "pozemky" (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.) a dále uložil vedlejšímu účastníkovi 2) povinnost zaplatit státu, na účet okresního soudu soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (výrok III.). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici 1) náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi 2) náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III.). 4. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že stěžovatelka opírá aktivní legitimaci k podání určovací žaloby o § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále "zákon č. 428/2012 Sb."), přičemž shledaly, že předmětné pozemky přešly na stát v rozhodném období, nikoliv ovšem na základě skutečnosti upravené v § 5 písm. e) zákona č. 428/2012 Sb., tj. že by pozemky daroval právní předchůdce stěžovatelky státu na základě darovací smlouvy uzavřené dne 6. 10. 1960 v tísni. Zdůraznily, že tvrzení stěžovatelky o tísni spočívající v systematické náboženské perzekuci římskokatolické církve komunistickou státní mocí zůstala pouze v obecné rovině. Soudy obou stupňů dále dovodily, že vyhovění určovací žalobě brání skutečnost, že pozemky jsou nyní veřejným statkem nacházejícím se v intravilánu města a slouží jednak jako komunikace III. a IV. třídy a dále jako veřejné prostranství. S ohledem na účel a smysl zákona č. 428/2012 Sb., jenž má vést k obnovení vlastnického práva k původnímu církevnímu majetku oprávněných osob, by nebylo možné, aby stěžovatelka mohla realizovat jednotlivá vlastnická oprávnění; vydáním pozemků by jí vzniklo pouze tzv. holé vlastnictví [na podporu tohoto závěru krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1961/15 (N 119/86 SbNU 65), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná]. Dalším důvodem pro vyslovení závěru o nedůvodnosti žaloby byla i skutečnost, že v posuzované věci se nemohl na nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch vedlejšího účastníka 2) projevit právní dopad blokačního § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), neboť vedlejší účastník 2) nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům přechodem ("ex lege") - nikoliv převodem - podle § 1 odst. 1 zákona č. zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). V této souvislosti soudy akcentovaly skutková zjištění, podle nichž došlo k převodu správy předmětných pozemkům na základě dohody o převodu správy národního majetku z bývalého Okresního národního výboru v Českých Budějovicích, finančního odboru, dne 15. 11. 1960 na bývalý Městský národní výbor v Českých Budějovicích, kterému ke dni 23. 11. 1990 příslušelo k předmětným pozemkům právo hospodaření. Po vzniku obecního zřízení [ke dni 23. 11. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 367/1990 Sb.")], což výslovně zdůraznil krajský soud v bodě 12. odůvodnění rozsudku, přešla práva a závazky z Městského národního výboru v Českých Budějovicích na vedlejšího účastníka 2) (viz § 68 zákona č. 367/1990 Sb.), přičemž ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., s nimi hospodařil vedlejší účastník 2), respektive jím spravované organizace. Krajský soud doplnil, že na existenci vlastnického práva vedlejšího účastníka 2) nemá žádný vliv skutečnost, že tento vedlejší účastník nesplnil zákonnou jednoroční lhůtu pro podání návrhu na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť šlo o lhůtu pořádkovou [v tomto směru krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 (N 187/71 SbNU 239)]. 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které považovala za přípustné pro řešení otázky hmotného (nebo procesního) práva, na níž rozhodnutí krajského soudu záviselo a při jejímž posouzení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a dále i Nejvyššího soudu tím, že odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces (jehož součástí je i právo účastníka řízení na racionální odůvodnění závěrů soudního rozhodnutí), pokud skutkový závěr o faktickém hospodaření vedlejšího účastníka 2) s předmětnými pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. je v rozporu s provedenými důkazy, a dále - zčásti - pro řešení otázky hmotného (nebo procesního) práva, která v rozhodovací praxi dosud nebyla řešena. 6. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné a proto je usnesením ze dne 25. 3. 2020 č. j. 28 Cdo 497/2020-492 podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Přitom v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelkou kritizovaný skutkový závěr o hospodaření vedlejšího účastníka 2) s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb., je na provedených důkazech zřetelně založen. Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 947/09 (N 56/56 SbNU 593), ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3269/12 (N 133/70 SbNU 237) a ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 2077/14 (N 132/78 SbNU 89), neshledal Nejvyšší soud případným, neboť naplnění ústavněprávní teze o právu účastníka řízení na racionální odůvodnění závěrů v rozhodnutí (obecného) soudu jako integrální součásti práva na soudní ochranu musí být vždy poměřována s konkrétním soudním rozhodnutím a kvalitou jeho odůvodnění. 7. Nejvyšší soud dále uvedl, že dovolání opírající se o argument odchýlení se krajského soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu (zahrnující právo účastníka řízení na racionální odůvodnění závěrů soudního rozhodnutí) není (při benevolentnějším posuzování náležitostí dovolání) přípustné. Nemohl jím tudíž být ani zpochybněn jeden ze tří závěrů (důvodů) pro zamítnutí určovací žaloby okresním soudem, který krajský soud aproboval, tj. že se vedlejší účastník 2) stal vlastníkem předmětných pozemků přechodem - nikoliv převodem - vlastnického práva ex lege (podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991) a právní dopady blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., jenž ostatně nabyl účinnosti až o měsíc později (dne 24