IV.ÚS 1853/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1853/21 ze dne 2. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2021 č. j. 8 Tvo 10/2021-1010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2021 sp. zn. 1 Ntm 5/2021, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. května 2021 č. j. 13 Tmo 13/2021-52 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. dubna 2021 č. j. 0 Ntm 2401/2021-42, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatel požádal, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby na svobodu. Okresní soud nejprve odmítl námitku nezákonnosti vazby z důvodu vzetí do vazby místně nepříslušným soudem. Podle obvodního soudu byl stěžovatel nejprve stíhán s dalším obviněným. Jelikož jejich trestná činnost byla spáchána v obvodu Prahy 4, byla dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Následně došlo k vyloučení věci druhého obviněného k samostatnému řízení a stěžovatelova věc byla postoupena do místa jeho bydliště podle § 26 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. K námitce nedodržení tříměsíční lhůty pro pravidelný vazební přezkum obvodní soud uvedl, že u mladistvých se aplikuje speciální § 47 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Obecná ustanovení trestního řádu se v takovém případě neuplatní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004 sp. zn. 8 Tvo 45/2004). Po zhodnocení zjištěných okolností dospěl soud k závěru, že u stěžovatele nadále trvá důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatelova trestná činnost má eskalující povahu a prognóza jeho resocializace na svobodě se soudu jeví jako snížená. 3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel blanketní stížnost, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že pro trvání vazby jsou splněny všechny zákonné podmínky. 4. Krajský soud, jako soud rozhodující o obžalobě podané na stěžovatele, podal Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") návrh na prodloužení vazby podle § 47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že vazba stěžovatele se prodlužuje o šest měsíců. Vrchní soud vyhodnotil obavy krajského soudu jako reálné, podložené konkrétními skutečnostmi. U stěžovatele na základě zjištěných poznatků hrozí opakování násilné trestné činnosti, páchané proti nezletilým. Podle vrchního soudu se nenabízí žádná reálná náhrada vazby (stěžovatel již v minulosti neplnil podmínky dohledu probačního úředníka). 5. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. Dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny všechny podmínky pro prodloužení vazby (důvodné podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti, trvající obava z jejího opakování a nemožnost dokončit trestní stíhání ve lhůtě šesti měsíců). Nejvyšší soud považoval za obsoletní posuzovat důvodnost námitek stěžovatele o nesprávném věcném posouzení možnosti nahradit vazbu jiným institutem v situaci, kdy stěžovatel již nastoupil (na základě schválené dohody o vině a trestu) k výkonu trestního opatření, při jehož zahájení mu byla započítána vazba od 20. 11. 2020 do 20. 5. 2021. K místní příslušnosti soudu se zevrubně, srozumitelně a v souladu s obsahem spisového materiálu vyjádřil okresní soud v napadeném usnesení. Za opodstatněné označil Nejvyšší soud námitky týkající se neinformování stěžovatele o rozhodování o prodloužení vazby a možnosti žádat konání vazebního zasedání. Stěžovatel byl nicméně k vazbě slyšen dne 15. 4. 2021 a od té doby se neobjevily žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě. Ani na žádost stěžovatele tak nebylo nutné vazební zasedání konat. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že původní rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby vydal místně nepříslušný soud, což činí nezákonnými i všechna následná vazební rozhodnutí. Za nesprávný považuje stěžovatel závěr soudů, že místní příslušnost byla dána místem spáchání trestné činnosti. Dále stěžovatel namítá, že soudy nesprávně aplikovaly § 47 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, z nějž dovodily, že o vazbě stěžovatele není nutné rozhodovat každé tři měsíce. Kromě toho, že takový výklad odporuje systematice trestních předpisů, snižuje oproti dospělým obviněným standard ochrany práv mladistvých obviněných, což odporuje smyslu zvláštní právní úpravy ve věcech mladistvých. Krajský soud (jako soud stížnostní) se vůbec s uvedenými námitkami nevypořádal. Vzhledem k tomu, že uplynula lhůta pro možné držení stěžovatele ve vazbě, je irelevantní závěr Nejvyššího soudu o zákonnosti následného rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě v hlavním líčení. Vrchní soud měl sám nařídit veřejné zasedání, aby prověřil stěžovatelova důvodná tvrzení o porušení jeho ústavních práv. 7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že s ohledem na závěry nálezu ze dne 22. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 677/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým bylo vyhověno stěžovatelově ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů o jeho vzetí do vazby, je i další držení stěžovatele ve vazbě neústavní. Tím pádem soudy napadenými rozhodnutími porušily stěžovatelova ústavní práva. To vyplývá i z nálezu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 458/2000 (N 180/20 SbNU 263). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu nesplňuje podmínku subsidiarity v materiálním smyslu (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 3215/15 nebo nález ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3418/18). Stěžovatel totiž proti usnesení okresního soudu podal toliko tzv. blanketní stížnost, kterou však v přiměřené lhůtě nedoplnil, jak vyplývá ze spisu okresního soudu sp. zn. 0 Ntm 2401/2021. Usnesení okresního soudu bylo vyhlášeno dne 15. 4. 2021. Jeho písemné znění bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 22. 4. 2021 a stěžovateli dne 28. 4. 2021. Krajský soud