IV.ÚS 1854/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1854/17 ze dne 19. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. R. S., zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017 č. j. 4 Tdo 269/2017-38, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2016 č. j. 4 To 89/2014-269, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. července 2013 č. j. 6 T 34/2013-183, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3. Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 14. června 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se Jens Rolf Schumacher (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 a práva na tlumočníka ve smyslu článku 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž namítá porušení článku 6 odst. 3 písm. d) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem ze dne 15. července 2013 č. j. 6 T 34/2013-183 Okresní soud v Teplicích (dále také jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let; současně nalézací soud uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu pěti let. 2) Uvedených trestných činů se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tak, že dne 9. ledna 2013 kolem 19 hod. v Teplicích přistoupil zezadu k poškozené Anně Barboy a opakovaně se pokoušel strhnout jí z ramene kabelku. Při třetím trhnutí se obviněnému podařilo otočit poškozenou kolem vlastní osy, v důsledku čehož tato ztratila rovnováhu, upadla na zem a povolila sevření kabelky. Díky tomu se obviněnému podařilo poškozené kabelku vytrhnout a následně utéct z místa činu. Kabelka poškozené obsahovala, mimo jiné, hotovost ve výši 1 200 Kč, mobilní telefon, vše v celkové hodnotě 6 650 Kč a dvě platební karty. Při pádu poškozené došlo k rozbití jejích dioptrických brýlí, čímž jí stěžovatel způsobil škodu ve výši 4 460 Kč. Obviněný byl zhruba 300 metrů od místa činu zadržen členem bezpečnostní agentury. 3) Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen "odvolací soud") usnesením ze dne 6. června 2016 č. j. 4 To 89/2014-269, jako nedůvodné zamítl. 4) Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal v postupu nalézacího soudu žádná procesní pochybení či vady, které by mohly mít vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. K jednotlivým důkazům uvedl, že v případě svědků neshledal žádné náznaky jejich nevěrohodnosti, jednotlivé svědecké výpovědi do sebe zapadají, navzájem se doplňují, a tvoří tak ucelený řetězec důkazů. Rozsah, v němž nalézací soud provedl dokazování, označil odvolací soud za maximálně možný. S úvahou nalézacího soudu ohledně druhu a výše trestů se odvolací soud plně ztotožnil. 5) Dovolání obviněného Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 21. března 2017 č. j. 4 Tdo 269/2017-38, odmítl, neboť shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. 6) K jednotlivým dovolacím námitkám obviněného dovolací soud uvedl, že tyto byly uplatněny již dříve v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Co se týče námitky obviněného týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, dospěl dovolací soud k závěru, že obviněný primárně vychází z odlišných skutkových zjištění (než k jakým dospěly soudy nižších stupňů) a z vlastního hodnocení provedených důkazů. Pouze na základě tohoto vlastního hodnocení dovozuje existenci tvrzeného extrémního nesouladu. Nadto obviněný ani nijak blíže nespecifikuje, v čem má onen extrémní nesoulad spočívat. K postupu soudů nižších stupňů uvedl, že tyto se vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí, na jejichž základě dospěly k závěru, že obhajoba obviněného neměla oporu v provedených důkazech, ale naopak jimi byla vyvrácena. Ohledně tvrzení obviněného o neprovedení jím navržených důkazů dovolací soud podotknul, že obviněný tyto opomenuté důkazy nijak blíže nespecifikoval, pročež se dovolací soud touto obecnou námitkou nemohl blíže kvalifikovaně zabývat. K námitce subsidiarity trestní represe dovolací soud uvedl, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě, a to s ohledem na společenskou škodlivost jednání, za něž byl obviněný odsouzen. III. Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti nejprve namítá porušení svého práva na obhajobu, neboť odvolací ani dovolací soud se údajně řádně nezabývaly jeho námitkou, že nerozuměl tlumočnici přibrané v přípravném řízení. V souvislosti s tím stěžovatel podotýká, že se v přípravném řízení nevzdal práva na překlad obžaloby do německého jazyka ve smyslu § 28 odst. 2 tr. řádu. Jádro ústavní stížnosti pak představují námitky směřující proti zjištění skutkového stavu nalézacím soudem, o němž dle stěžovatele panují důvodné pochybnosti. Stěžovatel předně namítá, že poškozené kabelku neukradl, naopak ji nalezl u odpadkového koše a chtěl ji odnést na policii. V návaznosti na toto tvrzení stěžovatel brojí proti obsahu svědeckých výpovědí, uvádí, že svědci nebyli přítomni samotnému spáchání trestného činu, svědek Berka prý nemohl mít pachatele celou dobu na očích. Mezi svědeckými výpověďmi jsou údajně významné rozpory, stěžovatel označuje svědky za nevěrohodné, namítá nespolehlivost použitých důkazních prostředků, rozporuje svědeckou výpověď poškozené. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu o zásadních rozporech mezi jeho výpověďmi v přípravném řízení a při hlavním líčení. Ze všech těchto důvodů má proto stěžovatel za to, že jednotlivé důkazy spolu nevytvářejí tzv. uzavřený řetězec, pročež měly obecné soudy za takové situace aplikovat zásadu in dubio pro reo. K tomu stěžovatel poukazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu (především nálezy Ústavního soudu ze dne 15. února 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15, a ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Podle stěžovatele je tak v dané věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nalézacího soudu. Stěžovatel rovněž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu nalézacího soudu, neboť nalézací soud se nevypořádal s jeho důkazními návrhy, v čemž spatřuje případ tzv. opomenutých důkazů. K tomu stěžovatel odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu k této problematice. Podle stěžovatele se orgány činné v trestním řízení dopustily celé řady procesních pochybení, především porušení zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. řádu), zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) a porušení ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. V důsledku těchto pochybení obecné soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy a postupovaly v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel brojí také proti výši uloženého trestu, kterou považuje za zcela nepřiměřenou (zvláště s ohledem na výši způsobené škody). Stejně nepřiměřený je prý uložený trest vyhoštění. Podle jeho mínění by bylo možné posoudit celou věc jako přestupek. S tím souvisí i další námitka stěžovatele, podle níž obecné soudy opomenuly v dané věci vyjít ze zásady subsidiarity trestní represe. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel označuje za ryze formalistické a to proto, že dovolací soud se údajně vůbec nevypořádal s jeho dovolacími námitkami. Naopak, dovolací soud veškeré jím předestřené otázky nesprávně posoudil jako otázky skutkové. a tedy nenaplňující tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolací soud se jeho námitkami měl zabývat přinejmenším v tom směru, zda namítaná pochybení odvolacího soudu nebyla způsobilá založit