IV.ÚS 1855/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1855/18 ze dne 12. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Z. H., právně zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2018 č. j. 29 Co 37/2018-541, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 10, 2. O. H. a 3. Městské části Praha 10, se sídlem Vršovická 68, Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 29. května 2018, se Z. H. (dále též "stěžovatelka" nebo "matka") domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Z obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje: Stěžovatelka se návrhem ze dne 24. března 2015 domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") úpravy poměrů nezletilých dětí A. a O. pro dobu do rozvodu i po rozvodu manželství. Obvodní soud o návrhu stěžovatelky rozhodl rozsudkem ze dne 20. července 2016 č. j. 50 P 34/2015-285 (dále jen "předcházející rozsudek obvodního soudu"). Obvodní soud rozhodl tak, že výrokem I se nezletilí po dobu do rozvodu a po rozvodu manželství rodičů svěřují do střídavé péče obou rodičů se střídáním po jednom týdnu. Výrokem II stanovil povinnost otce O. H. přispívat na výživu nezletilých celkově částkou 15.000,- Kč měsíčně k rukám matky a výrokem III stanovil povinnost matce přispívat na výživu nezletilých částkou v celkové výši 4.000,- Kč měsíčně k rukám otce. Výrokem IV rozhodl obvodní soud o tom, že styk rodičů s nezletilými v době prázdnin a svátků ani telefonický styk neupravuje a výrokem V pak určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 16. března 2017 č. j. 29 Co 405/2016-409 předcházející rozsudek obvodního soudu potvrdil. Tento rozsudek městského soudu nabyl právní moci dne 14. dubna 2017. Stěžovatelka podala u obvodního soudu dne 22. května 2017 nový návrh na stanovení vyživovací povinnosti otci pro dobu do rozvodu manželství a žádala, aby otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých v době od 1. března 2015 do března 2017 částkou v celkové výši 15.000,- Kč měsíčně. Obvodní soud rozsudkem ze dne 13. listopadu 2017 č. j. 50 P 34/2015-525 návrh matky zamítl. Proti rozsudku obvodního soudu ze dne 13. 11. 2017 podala stěžovatelka odvolání k městskému soudu. Městský soud usnesením ze dne 22. března 2018 č. j. 29 Co 37/2018-541 rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení o návrhu stěžovatelky ze dne 22. května 2017 zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu. Proti tomuto usnesení městského soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost. III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s usnesením městského soudu o zastavení řízení o návrhu stěžovatelky z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka má za to, že překážka věci pravomocně rozhodnuté v tomto případě nenastala a zastavením řízení bylo porušeno její právo na soudní ochranu. Stěžovatelka připouští, že bylo předcházejícím rozsudkem obvodního soudu a předcházejícím rozsudkem městského soudu rozhodnuto ve věci, jejímž předmětem byla úprava poměrů nezletilých pro dobu do rozvodu manželství i po něm. Stěžovatelka má však za to, že těmito rozsudky nebylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilých pro dobu do rozvodu manželství, jelikož ve výroku předcházejícího rozsudku obvodního soudu o úpravě poměrů nezletilých pro dobu i po rozvodu manželství i ve výroku rozsudku městského soudu obecné soudy výslovně zmiňují pouze úpravu výživného pro dobu po rozvodu manželství, nikoliv pro dobu do rozvodu manželství. Stěžovatelka dále usnesení městského soudu považuje za překvapivé, jelikož městský soud neupozornil účastníky na možné zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté a nedal stěžovatelce možnost vyjádřit se k této překážce řízení. IV. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím a předcházejícími rozhodnutími obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo jestliže porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že překážka věci pravomocně rozhodnuté v jejím případě nenastala, neboť obecné soudy ve výrocích svých předcházejících rozhodnutí výslovně nezmínily úpravu poměrů nezletilých pro dobu do rozvodu manželství. Pro totožnost předmětu řízení není podstatné, že obecné soudy výslovně ve výrocích svých rozhodnutí nezmínily úpravu poměrů nezletilých pro dobu do rozvodu. Pro totožnost předmětu řízení je podstatné, že se stěžovatelka pozdějším návrhem domáhala též úpravy poměrů nezletilých pro dobu do rozvodu manželství, tudíž se domáhala rozhodnutí v totožné věci, o které bylo pravomocně rozhodnuto předcházejícím rozsudkem obvodního a městského soudu. Z odůvodnění předcházejícího rozhodnutí obvodního soudu plyne, že se soud řádně zabýval otázkou určení poměrů nezletilých pro dobu před rozvodem manželství. Vyživovací povinnost obvodní soud nestanovil proto, že rodiče vyživovací povinnosti k nezletilým pro dobu před rozvodem manželství průběžně plnili a bylo tak nadbytečné tyto poměry upravovat. Ke stejným závěrům dospěl také městský soud a obvodní soud v novém řízení. Pochybení, jež je možné obecným soudům vytknout, se dopustil pouze obvodní soud, který se návrhem stěžovatelky na stanovení vyživovací povinnosti otci pro dobu do rozvodu manželství podaným dne 22. května 2017 zabýval a rozhodl o něm, ačkoliv věc již byla pravomocně rozhodnuta rozsudkem městského soudu ze dne 16. března 2017 č. j. 29 Co 405/2016-409. Obvodní soud měl řízení o tomto novém návrhu zastavit z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Toto pochybení obvodního soudu ovšem napravil městský soud, který řízení z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté zastavil. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je neodstranitelným nedostatkem řízení. O překážce věci pravomocně rozhodnuté není třeba poučovat účastníky a poskytovat jim možnost vyjádřit se k této překážce, jelikož zjištění překážky věci pravomocně rozhodnuté dle § 159a odst. 4 o.s.ř. nelze nijak zhojit a vede vždy k zastavení řízení. Ústavní soud nemůže tedy dát za pravdu námitce stěžovatelky, že usnesení městského soudu bylo překvapivé a že městský soud měl dát stěžovatelce možnost vyjádřit se k zastavení řízení z důvodu překážky věci rozhodnuté. Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. listopadu