IV.ÚS 1856/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1856/16 ze dne 23. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ABK - Pardubice, a. s., se sídlem v Pardubicích, Vodárenská 22, IČ: 64829944, zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2016 č. j. 6 Afs 3/2016-45, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 52 Af 48/2014-342, za účasti 1. Nejvyššího správního soudu a 2. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a a) Odvolacího finančního ředitelství a b) Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územního pracoviště v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se obchodní společnost ABK - Pardubice, a. s. (dále jako "stěžovatelka") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů, jimiž mělo dojít k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat dle článku 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka rovněž namítá porušení článku 1 odst. 1, článku 2 odst. 3, článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i článku 1, článku 2 odst. 2 a článku 3 odst. 1 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů Ústavní soud zjistil následující: 1) Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Pardubicích (dále jen "správce daně"), vydal dne 7. srpna 2014 pět, a dne 21. srpna 2014 dalších třináct zajišťovacích příkazů dle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), jimiž stěžovatelce uložil, aby do tří pracovních dnů ode dne oznámení zajišťovacích příkazů zajistila úhradu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), která nebyla dosud stanovena, a to za zdaňovací období červenec až říjen 2013, leden 2014, a červen 2011 až červenec 2012, a to složením jistot v celkové výši 103 397 790 Kč na depozitní účet správce daně. 2) Proti zajišťovacím příkazům brojila stěžovatelka odvoláními, která Odvolací finanční ředitelství zamítlo rozhodnutím ze dne 2. října 2014 č. j. 26108/14/5000-14503-711090. 3) Rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 52 Af 48/2014-342, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. 4) Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. dubna 2016 č. j. 6 Afs 3/2016-45. III. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti předně napadá závěr správce daně a Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "daňové orgány") a správních soudů o splnění podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů, zakotvených v ustanovení § 167 daňového řádu. Stěžovatelka tvrdí, že daňové orgány ani správní soudy se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda se stěžovatelka vědomě účastnila na podvodném řetězci (tzv. karuselovém podvodu) - díky němuž v uvedených zdaňovacích obdobích údajně neoprávněně inkasovala nadměrné odpočty DPH - potažmo jaká byla její pozice v takovém řetězci. Stěžovatelka následně rozporuje výsledky ekonomické analýzy své hospodářské situace v době vydání zajišťovacích příkazů, provedené správcem daně, k čemuž poukazuje na znalecký posudek vypracovaný Ing. Jaromírem Půlpánem. Zjištění a výpočty provedené správcem daně označuje za chybné, z čehož dovozuje, že správce daně měl porušit svoji povinnost uvést zcela konkrétní a přesvědčivé skutečnosti, ze kterých dovozuje existenci odůvodněné obavy ve smyslu § 167 daňového řádu. Z těchto důvodů stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za ústavně nekonformní a nepřezkoumatelná, a tedy i porušující její právo na spravedlivý proces. Závěry daňových orgánů a správních soudů ohledně naplnění podmínek obsažených v ustanovení § 167 daňového řádu - tedy o účasti stěžovatelky v podvodném řetězci a o jejích slabých majetkových poměrech - jsou prý v extrémním rozporu s vykonanými a provedenými důkazy. Stěžovatelka má dále za to, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od vlastní ustálené rozhodovací praxe, čímž zasáhl do legitimního očekávání stěžovatelky, totiž že ve skutkově obdobných věcech bude rozhodováno shodně. K tomu stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2016 č. j. 4 Afs 22/2015-104. Na závěr stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší správní soud prý přesvědčivě neodůvodnil svůj (stěžejní) závěr o vědomém zapojení stěžovatelky do údajného podvodného řetězce. IV. Ve světle výše uvedených námitek Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí správních soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost, byť splňující všechny zákonné náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, je zjevně neopodstatněná. Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech [ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti správních soudů. V oblasti veřejné správy se cítí být Ústavní soud oprávněn k výkladu norem podústavního práva pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 6. listopadu 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. Stěžovatelka napadá závěry správních soudů o naplnění předpokladů pro vydání zajišťovacích příkazů dle ustanovení § 167 odst. 1 daňového řádu, v němž se praví: "Je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz". Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda zjištění daňových orgánů ohledně splnění podmínek § 167 daňového řádu mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní a není zatížen nepřípustnou libovůlí. Taková pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Správní soudy v napadených rozhodnutích řádně vysvětlily důvody, proč se domnívají, že byly naplněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů. Z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněna, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti ani právní závěry, přijaté správními soudy, neboť má za to, že výklad a aplikace ustanovení § 167 daňového řádu je ústavně konformní. Co se týče jednotlivě uplatněných námitek, dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla obdobnou argumentaci, s níž vystupovala v předchozím řízení, jmenovitě i v řízení o kasační stížnosti, se kterou se již podrobně vypořádal Nejvyšší správní soud. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat dříve vyřčené, na odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, s nímž se v plném rozsahu ztotožnil, pro stručnost odkazuje. Stran námitek, vztahujících se k samotnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud za nezbytné uvést: K povaze zajišťovacích příkazů se Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil např. v rozsudcích ze dne 25. srpna 2015 č. j. 6 Afs 108/2015-35 pod bodem 11, či ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 2 Afs 250/2015-53 pod bodem 27; namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší správní soud se dostatečně nevypo