IV.ÚS 1856/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1856/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2023 č. j. 28 Cdo 1208/2023-303, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 57 Co 212/2022-266 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 25. května 2022 č. j. 10 C 252/2015-220, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, 2) Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, a 3) statutárního města Opava, sídlem Horní náměstí 382/69, Opava, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 4 Ústavy. 2. Stěžovatelka je právnickou osobou založenou Církví římskokatolickou a evidovanou podle zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění pozdějších předpisů. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se žalobou proti vedlejším účastníkům domáhá určení vlastnického práva vedlejší účastnice 1) k několika pozemkům v katastrálním území Opava - město, konkrétně pozemku parc. č. 190/1 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba občanské vybavenosti č. p. 171, parc. č. 190/2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., parc. č. 190/3 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 190/6 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba garáže bez č. p./č. e., parc. č. 191/1 - ostatní plocha, parc. č. 195/1 - zahrada, parc. č. 195/2 - zahrada a parc. č. 196/2 - zahrada (dále jen "předmětné pozemky"). 3. V katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných pozemků evidováni buď vedlejší účastník 2) nebo vedlejší účastník 3), podle stěžovatelky však nemohli vlastnické právo nabýt. Mělo tomu bránit tzv. blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě"), a § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka spatřovala v tom, že se hodlá domáhat vydání předmětných pozemků postupem podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). Podle tohoto zákona může být povinnou osobou k vydání předmětných pozemků pouze vedlejší účastnice 1). 4. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Z rozhodujících skutečností, které byly podle účastníků řízení nespornými, učinil okresní soud závěr, že majetková křivda týkající se předmětných pozemků se Řádu německých rytířů (celým názvem "Das Hoch- und Deutschmeisterthum des deutschen Ritterordens") jako právnímu předchůdci stěžovatelky nestala v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Jeho majetek byl již v době německé okupace převeden na třetí osoby, nejprve v roce 1940 na Arcidiecézi Olomouc a následně v roce 1941 se stalo jejich zapsaným vlastníkem město Opava. Protože se právní předchůdce stěžovatelky ani stěžovatelka sama později zapsaným vlastníkem předmětných pozemků nestali, stěžovatelka není oprávněnou osobou podle § 3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Z logiky věci se vydání těchto pozemků nemůže domáhat v režimu zákona, který napravuje křivdy spáchané komunistickým režimem, tedy někým odlišným od toho, kdo jí majetek zabavil. 5. Podle okresního soudu bylo na právním předchůdci stěžovatelky, aby po skončení války své právo na vydání majetku uplatnil podle § 10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, a to právě proto, že předmětné pozemky byly jejímu právnímu předchůdci odňaty během nacistické okupace. Lhůta pro uplatnění těchto nároků uplynula dne 17. 6. 1949. Nebylo zjištěno, že by právní předchůdce stěžovatelky alespoň zahájil takové řízení, i když pozdější celospolečenský a politický vývoj mohl být důvodem, pro který by takové řízení ani v případě zahájení nemuselo být pravomocně skončeno. Stěžovatelka sice tvrdila, ovšem nijak neprokázala, že by uplatnění práva na vrácení věci podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo pro ni nemožné anebo by jí v něm bylo tehdejším režimem bráněno či zabráněno. 6. Okresní soud neshledal naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení podle § 80 občanského soudního řádu. Její právní předchůdce nevyužil možnost uplatnit své nároky na vrácení Německou říší zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., což mohl učinit nejpozději dne 17. 6. 1949, kdy uplynula lhůta pro uplatnění nároku. Poté se již navrácení protiprávně odňatého majetku domoci nemohl. Rozhodnutí o tom, že vlastníkem předmětných pozemků je vedlejší účastnice 1), tak nemohlo mít žádný dopad do právní sféry stěžovatelky. Uplatní se zde závěr vyslovený Ústavním soudem, byť u poněkud odlišné problematiky, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství [stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a u něhož zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy, se nelze účinně domáhat podle obecných právních předpisů. 7. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") se v napadeném rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. Stěžovatelka v odvolání poukázala na nález ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000 (N 40/32 SbNU 389), jenž se týkal uplatnění nároku podle § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto nálezu nárok osob podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a zákona č. 128/1946 Sb. nemusel být uplatněn přesně stanoveným způsobem, neboť postačoval projev vůle vlastníka k získání jeho majetku zpět. Podle krajského soudu se však tento závěr neuplatní u jiných restitučních předpisů, včetně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, a to z důvodu odlišného vymezení oprávněných osob. Těmi byly podle § 3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích také osoby, jímž "pouze" svědčil nárok podle zmiňovaných předpisů. Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi bylo naopak rozhodné, zda právní předchůdce stěžovatelky uplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. Právě takovýto postup byl nezbytný k obnovení vlastnického práva. 8. Nejvyšší soud neshledal, že by u dovolání stěžovatelky byl splněn některý z předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, a napadeným usnesením toto dovolání odmítl. V odůvodnění usnesení podrobně shrnul ustálenou rozhodovací praxi nejen svou, ale také Ústavního soudu k právním otázkám rozhodným pro posouzení věci. Z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly bez dalšího zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo třeba postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Na majetkovou křivdu, na níž se vztahuje zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respekti