IV.ÚS 1858/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1858/21 ze dne 24. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Juřicy, zastoupeného JUDr. Alešem Nytrou, advokátem, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2021 č. j. 21 Cdo 1183/2021-76, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2020 č. j. 16 Co 157/2020-48 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. července 2020 č. j. 85 C 324/2019-37, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ISSA, spol. s r. o., sídlem Sokola Tůmy 1099/1, Ostrava, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 3, čl. 11, čl. 26 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po první vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 456 495 Kč s příslušenstvím jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 2963 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v předmětné věci se stěžovatel domáhá valorizací náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tzv. renty, podle § 2963 občanského zákoníku, ovšem přehlíží, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je v případě pracovního úrazu (ve věci stěžovatele) včetně valorizací upravena v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), konkrétně v § 269 až § 271u zákoníku práce (do 30. 9. 2015 v § 365 až § 393 zákoníku práce). Občanský zákoník, včetně jeho § 2963, proto nelze použít, což vyplývá z § 4 zákoníku práce (pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů). Okresní soud dodal, že nezmění-li se právní úprava (konkrétně zákoník práce), nelze jeho žalobě vyhovět, neboť je soud vázán rozhodnou právní úpravou, kterou je zákoník práce. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 [(116/2008 Sb., N 55/48 SbNU 629) všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], Ústavní soud neshledal princip delegace, jak byl upraven v § 4 zákoníku práce ve vztahu k občanskému zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), souladným s principy právního státu. Zrušením § 4 zákoníku práce Ústavní soud zrušil delegační princip pro vztah zákoníku práce k občanskému zákoníku, což znamenalo, že jej nahradil tradičním principem subsidiarity, podle kterého se ustanovení občanského práva uplatní všude tam, kde zákoník práce nemá svou speciální právní úpravu. Ustanovení občanského zákoníku proto mohou být na pracovněprávní vztahy aplikována jen tehdy, neupravuje-li zákoník práce danou problematiku odlišně. Jde-li o pracovní úrazy a nemoci z povolání, zákoník práce v části jedenácté, hlavě III., díle 5., obsahuje úpravu náhrady škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem, vznikla-li škoda nebo nemajetková újma při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákoník práce tedy má speciální úpravu náhrady škody nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem, která musí být na tyto nároky v souladu s § 4 zákoníku práce aplikována. Krajský soud proto přisvědčil okresnímu soudu, že na posuzovaný případ nelze aplikovat § 2963 občanského zákoníku, jak se stěžovatel domáhá. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto, neboť závěr krajského soudu, že "valorizaci" náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu nelze provést podle § 2963 občanského zákoníku, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud dovodil, že v předmětné věci lze stěžovatelem uplatněný nárok na zvýšení ("valorizaci") náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu pracovního úrazu ze dne 18. 2. 1997, který je nepochybně nárokem pracovněprávním, posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů) o odškodňování pracovních úrazů (popřípadě podle dalších pracovněprávních předpisů - nařízení vlády vydaných na základě zákonného zmocnění obsaženého v obou zákonících práce (v zákoně č. 65/1965 Sb., i v zákoně č. 262/2006 Sb.) a že analogické (ani subsidiární) použití § 2963 odst. 2 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, a z něj vycházející metodiky k určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3548/2018). Totožné stanovisko Nejvyšší soud zaujal o nárocích na náhradu za bolest a na náhradu za ztížení společenského uplatnění z titulu pracovního úrazu, na které též nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu obsaženou v občanskoprávních předpisech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4556/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018). V uvedených rozhodnutích se Nejvyšší soud též zabýval (tehdy i v nyní posuzované věci) namítaným porušením principu rovnosti před zákonem (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny) a vysvětlil, proč k takovému porušení nemůže docházet. Namítá-li stěžovatel, že soudy s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy "neměly (valorizační) nařízení vlády jako podzákonné předpisy aplikovat", potom podle Nejvyššího soudu přehlíží, že při zkoumání souladu podzákonného předpisu se zákonem lze posuzovat jen to, zda právní úprava obsažená v podzákonném předpise nepřesahuje limity zákonem stanovené. Z tohoto pohledu nelze podle Nejvyššího soudu konstatovat, že by úprava nařízení vlády vybočila z limitů zákonného předpisu (srov. § 202 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, § 390 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2020, nyní § 271u odst. 2 tohoto zákona). Pohybuje-li se tedy podzákonná úprava v rámci limitů stanovených zákonem, nemůže jít o rozpor mezi zákonem a podzákonným předpisem. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že valorizace činěné nařízeními vlády jsou nedostačující a nereflektují skutečný (reálný) růst mezd. Nastává tak situace, kdy ve skutečnosti není odškodňován tak, jak je předpokládáno v § 271 odst. 1 zákoníku práce, neboť průměrný výdělek před vznikem škody je stanovován níže, než odpovídá realitě. Stěžovatel poukazuje na to, že od roku 2006 již začalo docházet k tzv. rozevírání nůžek mezi skutečnou průměrnou výší výdělku podle dat Českého statistického úřadu a mezi výši průměrného výdělku vypočteného na základě valorizačních nařízení vlády. Tyto rozdíly dosáhly již takových rozměrů, že je nelze považovat za souladné se zákonem a ústavním pořádkem. 6. Stěžovatel poukazuje na to, že pracovněprávní úprava odškodňování zaměstnanců je disproporční ve vztahu k odškodňování podle občanského zákoníku. Při občanskoprávním odškodňování nedochází k valorizování výdělku, kterého dosahoval poškozený před vznikem újmy, nařízeními vlády, ale jeho výše se stanovuje podle dat Českého statistického úřadu. 7. Stěžovatel namítá, že disproporce bolestného podle občanskoprávních předpisů a podle pracovněprávních předpisů již byla v minulosti podrobena ústavněprávnímu přezkumu Ústavním soudem, který neshledal rozpor s ústavním pořádkem, nicméně s postupem času a s narůstajícími rozdíly již může dojít k ústavněprávnímu přesahu. Stěžovatel však zpochybňuje ospravedlňování nedůvodných rozdílů mezi oběma právními úpravami a diskriminaci zaměstnance. Během času se v oblasti odškodň