IV.ÚS 1859/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1859/20 ze dne 1. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2020 č. j. 28 Cdo 4184/2019-498, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2019 č. j. 22 Co 600/2019-441 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. ledna 2019 č. j. 16 C 331/2013-398, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní korporace E.ON Distribuce, a. s., sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod v čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále též došlo podle stěžovatele k porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 10 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemků v jeho vlastnictví bez právního důvodu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Okresní soud zjistil, že se na specifikovaných pozemcích stěžovatele nachází plynovod ve vlastnictví vedlejší účastnice. Byť vedlejší účastnici nevzniklo věcné břemeno opravňující ji k využití stěžovatelových pozemků ze zákona [podle zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů], svědčí jí právo odpovídající věcnému břemeni užívání předmětných pozemků, neboť bylo jejím právním předchůdcem vydrženo podle § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nejvyšší soud shledal, že dovolání není přípustné. Stěžovatel primárně brojil proti úsudku o dobré víře vedlejší účastnice, respektive jejího právního předchůdce, jež vedla k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. K vymezené otázce se Nejvyšší soud již komplexně vyjádřil ve svých dřívějších rozhodnutích (rozsudku ze dne 4. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2680/2017 a usnesení ze dne 7. 5. 2018 sp. zn. 28 Cdo 729/2018) vydaných ve skutkově obdobných sporech, a proto na ně odkázal. Rozsudek krajského soudu se rovněž nepříčí stěžovatelem citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018 sp. zn. 22 Cdo 2825/2018 či v něm uváděné judikatuře, akcentujícímu při úvaze o oprávněních stavebníka nutnost rozlišovat mezi soukromoprávním titulem a povolením (zde stavebním) ve smyslu veřejného práva. Argumentaci stěžovatele omezující se toliko na výtky vyzdvihující veřejnoprávní povahu stavebního povolení nelze mít podle Nejvyššího soudu za relevantní. Naznačoval-li stěžovatel, že by měl mít právo na náhradu za omezení vlastnického práva, Nejvyšší soud uvedl, že i s touto problematikou se krajský soud a okresní soud řádně vypořádaly. Rozsudky krajského soudu a okresního soudu též netrpí namítanou vadou nepřezkoumatelnosti a k údajnému opomenutí důkazu Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2228/2016, v němž bylo s poukazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu akcentováno oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede a které nikoliv, přičemž tento jeho postup automaticky nepředstavuje vadu řízení, neboť obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména považují-li je za nadbytečné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti spatřuje porušení ústavně garantovaných práv zejména v tom, že obecné soudy v řízení o ochraně jeho vlastnického práva namísto toho porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces de facto vyvlastnily stěžovatele, takže cena jeho pozemků se snížila nejméně o 10 000 000 Kč. Učinily tak právním posouzením klíčových otázek hmotného a procesního práva na základě skutkových zjištění učiněných v extrémním rozporu s provedenými důkazy (chybějícími skutkovými zjištěními a o ně opřenými právními závěry, zejména při absenci jakýchkoliv důkazů na podporu svých skutkových zjištění o rozhodujících skutečnostech - právním nástupnictví po stavebníkovi, vlastnictví plynovodní přípojky a vydržení práva užívat pozemek stěžovatele k uložení a provozu plynovodní přípojky). Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť se obecné soudy nezabývaly ani nevypořádaly se zásadními námitkami stěžovatele proti porušení jeho ústavních práv. Namísto skutkových zjištění, opírajících se o v soudním řízení provedených důkazech, opírají se odůvodnění napadených rozhodnutí pouze o nemeritorní části rozsudků v jiné věci (žalobce R. Davídka), při absolutní absenci důkazů na podporu základních skutkových zjištění. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zje