IV.ÚS 1864/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1864/18 ze dne 27. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Jakubem Klatovským, advokátem, sídlem Dejvická 306/9, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018 č. j. 30 Cdo 964/2018-171 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. ledna 2018 č. j. 25 C 170/2015-167, za účasti Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ve věci se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vydal usnesení ze dne 8. 11. 2017 č. j. 25 C 170/2015-158, kterým rozhodl o tom, že stěžovateli nepřiznává nárok na osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 9. 2017 č. j. 14 Co 248/2017-146. Soud ve svém odůvodnění uvedl, že splnění podmínky pro osvobození od soudních poplatků je předpokladem pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení, a proto ani této žádosti není vyhověno. 3. Městský soud výše uvedené usnesení obvodního soudu svým usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 14 Co 451/2017-165 potvrdil. 4. Obvodní soud napadeným usnesením ze dne 18. 1. 2018 č. j. 25 C 170/2015-167 vyzval stěžovatele, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 8. 9. 2017 č. j. 14 Co 248/2017-146. Obvodní soud stěžovateli stanovil lhůtu 5 dnů od doručení usnesení k předložení plné moci zvoleného advokáta a jím sepsaného dovolání, jinak Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. 5. Stěžovatel na toto usnesení reagoval podáním ze dne 26. 1. 2018, ve kterém navrhl, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven zástupce z řad advokátů. 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 21. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 964/2018-171 řízení o dovolání stěžovatele podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil, neboť stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu, když se nezabývaly jeho návrhem ze dne 26. 1. 2018 na přiznání osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů pro ochranu zájmů v dovolacím řízení, ačkoliv se tímto návrhem formálně zabývat měly. 8. Obvodní soud v napadeném usnesení nadto stěžovateli stanovil dle jeho názoru nesplnitelnou velmi krátkou pětidenní lhůtu k předložení plné moci zvoleného advokáta a jím sepsaného dovolání za situace, kdy si byl vědom skutečnosti, že jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení dříve pravomocně nevyhověl. Vzhledem k jeho majetkovým poměrům si ve výše stanovené lhůtě nedokázal stěžovatel zástupce včas zajistit, v důsledku čehož Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil. V souladu s jeho výše uvedeným návrhem na ustanovení zástupce ze dne 26. 1. 2018 stěžovatel konstatuje, že lhůta 5 dnů je při jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech nesplnitelná. Obecně považuje tuto lhůtu za velmi krátkou za situace, kdy v této lhůtě musel být zahrnut čas na vyhledání advokáta, předání veškerých podkladů k věci, čas právního zástupce na nastudování věci a přípravu podání. Vzhledem k rozsahu spisu lze důvodně předpokládat, že by zástupci z řad advokátů, vzhledem ke své profesní odpovědnosti, odmítli zastoupení převzít, neboť poskytnutá lhůta nemůže objektivně stačit ani pro nastudování podkladů. 9. Postupem obecných soudů byl stěžovateli dle jeho názoru odepřen přístup k soudu, pročež navrhuje zrušení napadených usnesení. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených usnesení, a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů porušena nebyla. 13. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (srov. usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 427/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 14. Stěžovateli lze přisvědčit, že soudy se jeho poslední žádostí ze dne 26. 1. 2018, o ustanovení právního zástupce, již nijak nezabývaly, a ani Nejvyšší soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatel požádal opětovně o ustanovení zástupce a podal námitky proti výzvě k volbě právního zástupce. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení o této skutečnosti pouze jednou větou zmínil, ale nijak ji nepromítl do odůvodnění napadeného usnesení. Toto pochybení představuje zásah do práva stěžovatele na řádné odůvodnění a na přístup k soudu. V kontextu řízení jako celku však tato skutečnost nenabývá ústavněprávní intenzity, protože se osvobozením od soudních poplatků a s tím spojenou otázkou ustanovení zástupce z řad advokátů obecné soudy zabývaly ve stěžovatelově věci v předcházejícím řízení dostatečně a pravomocně rozhodly (a to usnesením obvodního soudu ze dne 8. 11. 2017 č. j. 25 C 170/2015-158, které bylo potvrzeno usnesením městského soudu ze dne 5. 12. 2017 č. j. 14 Co 451/2017-165, přičemž ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 920/18), že stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, což je předpokladem pro ustanovení zástupce pro dovolací řízení. 15. Ústavní soud na tomto místě dále připomíná, že v nálezu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99) připustil, že o podané žádosti o osvobození od soudního poplatku nemusí být pokaždé rozhodnuto, jelikož opačný postup by mohl vést ke zbytečnému prodlužování řízení. Povinnost rozhodnout se uplatní jen v případě, že žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména d