IV.ÚS 1864/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1864/21 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Original S1 Property SE, sídlem Roháčova 1666/94, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2021 č. j. 26 Cdo 557/2021-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2020 č. j. 58 Co 98/2020-87 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. července 2019 č. j. 17 C 18/2018-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky ve výši 5 558 843,90 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného v bytech v jejím vlastnictví, resp. ve vlastnictví její právní předchůdkyně. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť shledal, že stěžovatelčin nárok je promlčený. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Ve shodě s obvodním soudem shledal, že stěžovatelkou uplatněný nárok (za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006) je promlčený. K tomu uvedl, že časový odstup uplatnění nároku více než 10 let od vzniku tvrzené újmy nevypovídal o bdělém přístupu stěžovatelky. K tvrzení stěžovatelky o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uzavřel, že stěžovatelka nehájila své nároky s dostatečnou péčí, když byla nečinná a svůj nárok uplatnila až s odstupem řady let, aniž by jí v tom bránily konkrétní významné okolnosti, přičemž vyčkávání do doby, než se judikatura k této problematice ustálí, takový důvod nepředstavuje. Přístupu, který zvolila stěžovatelka, tudíž nelze poskytnout právní ochranu a námitku promlčení není opodstatněné považovat za zneužití práva. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, jelikož neshledal důvod stěžovatelkou nastolenou právní otázku (posouzení námitky promlčení jako výkonu práva učiněného v rozporu s dobrými mravy, případně jako výraz zneužití práva) posoudit jinak. Nejvyšší soud sice opakovaně judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného neústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy, zároveň však uvedl, že tento závěr se neprosadí tam, kde např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (právo patří bdělým), zejména tehdy, podal-li by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila neústavní nečinnost Parlamentu České republiky, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. Judikatura Nejvyššího soudu řešící speciálně otázku námitky promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jejího rozporu s dobrými mravy se neodchyluje ani od judikatury obecnější povahy, na kterou poukazovala stěžovatelka včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2062/14 (N 198/83 SbNU 185). Uplatnila-li stěžovatelka nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného neústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu až dne 25. 1. 2018, tedy s odstupem více než 11 let od ukončení neústavní regulace nájemného, a městský soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená vedlejší účastnicí řízení není v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na dlouhý časový odstup od ukončení neústavního stavu do podání žaloby, a také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka netvrdila žádné výjimečné okolnosti, pro něž nemohla svůj nárok uplatnit dříve, posoudil nastolenou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Za výjimečné okolnosti nelze podle Nejvyššího soudu považovat dřívější neustálenost judikatury ani obavu o výsledek sporu vzhledem ke vzniku značných nákladů řízení. Takový postup již z povahy věci odporuje zásadě vigilantibus iura scripta sunt; nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na "vhodný" okamžik k podání žaloby. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv. Je přesvědčena, že zásada vigilantibus iura scripta sunt nemohla být porušena, neboť žaloba byla podána s přiměřeným časovým odstupem od zpřístupnění výše uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2062/14 (zpřístupněn byl dne 3. 11. 2016). Až tento nález postavil podle stěžovatelky na jisto, za jakých okolností může být námitka promlčení vedlejší účastnice řízení shledána rozpornou s dobrými mravy. Právní nejistota (v důsledku selhání legislativy i justice) a absence legitimního očekávání úspěchu, důvodnosti a vymahatelnosti nároku, byly přitom zjevné. Stěžovatelka byla v období do vydání tohoto nálezu vystavena značné nejistotě a nemohla dojít ke kvalifikovanému úsudku o možném úspěchu své žaloby. V kontextu okolností posuzované věci (vyhodnocení právních a ekonomických aspektů, vypracování analýzy a uskutečnění samotného podání) nelze dojít k úsudku, že by si stěžovatelka počínala v rozporu s uvedenou zásadou. Uplatnění námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva vedlejší účastnicí řízení na úkor stěžovatelky, která marné uplynutí promlčecí doby nezavinila, pročež vznesení námitky promlčení nemůže požívat právní ochrany. Obecné soudy pochybily, když v rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 2062/14 vyhodnotily stěžovatelčinu oponenturu vedlejší účastnicí řízení uplatněné námitky promlčení jako nedůvodnou a nepřihlédly ke zjevnému a dlouhotrvajícímu období bezpráví, které mělo za následek neefektivnost dostupných zákonných prostředků pro ochranu práva stěžovatelky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ke stěžovatelčinu tvrzení o možném rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, Ústavní soud připomíná, že podle jeho judikatury námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Výjimečně mohou nastat situace, kdy je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby (a vznesením námitky promlčení) byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [srov. nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), dále např. nález ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713), bod 20., či nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413), bod 24.]. Při posuzování souladu nebo rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, které jsou založeny n