IV.ÚS 1867/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1867/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 č. j. 7 Tdo 463/2018-31, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 3 To 329/2017-273, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 4. září 2017 č. j. 104 T 66/2017-240, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ostravě a 3. Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 30. května 2018 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se P. P. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") ze dne 4. září 2017 č. j. 104 T 66/2017-240, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Poškozené 1. Všeobecnou zdravotní pojišťovnu ČR, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 (dále jen "pojišťovna"), a 2. V. B. (dále jen "poškozená"), okresní soud odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 2) K odvolání státní zástupkyně a obviněného Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 3 To 329/2017-273, zrušil napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a dále přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto sbíhající se trestné činy krajský soud uložil obviněnému podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Zároveň krajský soud uložil obviněnému povinnost nahradit pojišťovně částku 1.376 Kč a poškozené 9.792,79 Kč, přičemž poškozenou dále odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3) Uvedených trestných činů se obviněný měl dopustit (stručně řečeno) tak, že dne 25. září 2016, veden záměrem napadnout poškozenou z důvodu déletrvajících sousedských rozepří, nejprve na tuto na pozemku bytového domu vulgárně slovně zaútočil, a poté ji bezdůvodně a zcela nečekaně fyzicky napadl úderem pěstí shora do hlavy, načež se poškozené zatmělo před očima, tato upadla na zem a následně se nebyla schopna svépomocí postavit, na což obviněný reagoval dalšími vulgarismy. Tímto jednáním obviněný poškozené způsobil povrchní zranění na rozhraní zadní strany hlavy a krku, jakož i levostranné kyčelní krajiny se známkami pohmatové bolesti, vyžadující lékařské ošetření, přičemž jen shodou náhod jí nezpůsobil zranění závažnější. Uvedeného jednání se nadto obviněný dopustil i přesto, že již dříve byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví dle § 202 odst. 1 tr. zákona. 4) Proti rozsudku krajského soudu obviněný podal dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 11. dubna 2018 č. j. 7 Tdo 463/2018-31, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu. III. V ústavní stížnosti stěžovatel předně vyslovuje přesvědčení, že postupem obecných soudů došlo v jeho trestní věci k porušení zásad spravedlivého procesu, jmenovitě principu presumpce neviny a související zásady in dubio pro reo, neboť v situaci, kdy zde panovaly pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, se obecné soudy nepřiklonily k verzi pro stěžovatele příznivější. V návaznosti na uvedené následně stěžovatel snáší další dílčí námitky skutkového či procesního charakteru, poukazuje na údajné rozpory ve výpovědi poškozené, tyto rozpory hodnotí a (mimo jiné) tvrdí, že obecné soudy nemohly uvěřit pouze části výpovědi a ve zbývajícím rozsahu tuto označit za nepravdivou - svědecká výpověď dle stěžovatele totiž tvoří jeden nedělitelný celek. Dále stěžovatel krajskému soudu vytýká, že podstatné rozpory ve výpovědi poškozené přešel toliko s tím, že nejde o rozpory zásadní, v čemž spatřuje porušení shora označené zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stran osoby poškozené a hodnocení její svědecké výpovědi, stěžovatel rovněž upozorňuje na emocionálně vyhrocené vztahy mezi ním a poškozenou. Další pochybení obecných soudů stěžovatel spatřuje v neprovedení jím navrhovaných důkazů, především vypracování znaleckého posudku ohledně poškozené, kterýžto jeho návrh byl obecnými soudy zamítnut. Za další opomenutý důkaz pak stěžovatel označuje úřední záznam ze dne 25. září 2016, z něhož mělo plynout, že poškozená prvně hovořila o třech úderech stěžovatele, byť následně již hovořila toliko o úderu jediném. Přestože se stěžovatel domáhal provedení tohoto důkazu obecnými soudy, ty provedení daného důkazu nepřipustily. V návaznosti na uvedené, stěžovatel rozporuje hodnocení dalšího důkazu - lékařské zprávy MUDr. Junga ze dne 25. září 2016, z níž se podává, že poškozená měla tomuto lékaři uvést, že byla uhozena pěstí do zátylku, přičemž však v rámci své svědecké výpovědi naopak hovoří o úderu do temene (nezasažení temenní oblasti hlavy poškozené pak dle stěžovatele vylučuje znalecký posudek MUDr. Dokoupila). Za této situace má stěžovatel za to, že stran objasnění skutkového stavu věci panovaly pochybnosti a mělo tak být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch. Stěžovatel dále poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. června 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), týkající se situace tzv. tvrzení proti tvrzení, jehož závěry obecné soudy nijak nezohlednily, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud jde o usnesení dovolacího soudu, vytýká mu stěžovatel, že v rámci svého dovolání poukazoval na absenci uplatnění základních zásad trestního práva hmotného, jakož i shora označeného rozhodnutí Ústavního soudu, načež dovolací soud nijak nereagoval. Závěrem své ústavní stížnosti pak stěžovatel namítá, že v dané věci bylo namístě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť užití vulgarismů v hádkách mezi sousedy je prý zcela běžné, navíc tyto měla užívat ve vztahu ke stěžovateli i poškozená. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele s hodnocením důkazů okresním a krajským soudem, zvláště pak s hodnocením svědecké výpovědi poškozené. Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05). Ohledně procesu hodnoce