IV.ÚS 1868/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1868/17 ze dne 18. 7. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Tibora Karnela, nyní Vazební věznice P. O. Box 62, 500 01 Hradec Králové, zastoupeného Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, 460 31 Liberec 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci ze dne 26. dubna 2017 č. j. 31 To 149/2017-36, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 16. června 2017, se stěžovatel domáhal kasace shora označeného rozhodnutí obecného soudu, jímž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv na projednání věci v jeho přítomnosti dle článku 38 odst. 2. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. II. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. III. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje: Proti stěžovateli a dalším spoluobviněným osobám bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit v období od počátku roku 2014 do poloviny roku 2016 obchodováním s amfetaminem; celkově mělo být vyrobeno a obchodováno nejméně 94 kg této látky v hodnotě nejméně 26.926.676,- Kč. Obviněný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 13. srpna 2016 č. j. 0 Nt 21066/2016-15, které nabylo právní moci dne 27. srpna 2016. Okresního soudu v Liberci ze dne 24. února 2017 č. j. 0 Nt 26007/2017-9 bylo rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě podle § 72 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, o které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") dne 26. dubna 2017 č. j. 31 To 149/2017-36 rozhodl tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Proti tomuto posledně uvedenému rozhodnutí krajského soudu je namířena nynější ústavní stížnost. IV. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedenému rozhodnutí, a uvádí, že bylo rozhodováno ve vazebním řízení v neveřejném zasedání, že soud o konání tohoto zasedání nikoho nevyrozuměl a rozhodl bez účasti stěžovatele a jeho obhájce. Stěžovatel neuvádí žádné argumenty, které by se týkaly vazebních důvodů. Stěžovatel má za to, že vadným postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť byla porušena jeho ústavně zaručená práva na projednání věci v jeho přítomnosti dle článku 38 odst. 2. Listiny a tím bylo omezeno jeho právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. V. Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a s obsahem napadeného soudního rozhodnutí, požádal o vyjádření krajský soud. Předsedkyně senátu krajského soudu uvedla, že v trestní věci stěžovatele bylo konáno neveřejné zasedání podle § 242 tr. řádu, proto se jej neúčastnil stěžovatel a obhájce, což je v souladu se zákonnou úpravou. S ohledem na obsah vyjádření, které bylo krajskému soudu zasláno a jež neobsahovalo nové zásadní skutečnosti, nebylo nařízeno vazební zasedání. Z obsahu podané stížnosti nevyplývalo, že by se obviněný domáhal konání vazebního zasedání. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, o nichž by stěžovatel a jeho obhájce nevěděl, nebylo zasláno stěžovateli k replice. VI. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva chráněná ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88). Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). V předmětném případě považuje Ústavní soud za stěžejní tvrzení stěžovatele, že bylo rozhodováno ve vazebním řízení v neveřejném zasedání bez jeho účasti. K tomu Ústavní soud konstatuje, že konání vazebního zasedání není obligatorní pokaždé. O vazbě je možné rozhodnout v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, jehož se účastní obviněný, a je-li to vhodné s ohledem na stanovené vazební lhůty. Pokud takovýto postup není možný, využije se forma vazebního zasedání, což také odpovídá zásadě hospodárnosti trestního řízení. Zákon však připouští v ustanovení § 73d odst. 3 tr. ř. rozhodnutí ve věcech vazby i jiným způsobem. V posuzovaném případě dle § 73d odst. 3 písm. b) tr. ř. vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal (stěžovatel tak neučinil), jestliže obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Obviněný byl předtím slyšen ve vazebním zasedání dne 24. 2. 2017, šlo tedy o dobu cca osmi týdnů. Tuto lhůtu lze v tomto případě dle dosavadní judikatury Ústavního soudu (i s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2017 sp. zn. II. ÚS 3460/16, jež však dopadá na skutkově odlišnou situaci) považovat za dostačující. Obviněnému musí být umožněno v určitých časových intervalech být k trvání vazby slyšen bez ohledu na to, zda se tak děje v řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě či v řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Z uvedeného vyplývá, že v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby i v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby není nezbytné konat slyšení obviněného, jestliže byl tento k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Obviněného je nutno zásadně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky. V tomto konkrétním případě lze konstatovat, že se doba šesti týdnů prodloužila o nutnost vyčkat na překlad přípisu, jenž byl zaslán stěžovatelem krajskému soudu, z maďarštiny. Ústavní soud také zastává názor, že absence slyšení obviněného ve vazebním zasedání nutně nemusí vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, neboť každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byly uvedeny nové, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnost