IV.ÚS 1871/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1871/21 ze dne 14. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Viléma Swětíka, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti výroku II. a III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2021 č. j. 12 Co 39/202-244, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v posuzované věci Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") k návrhu vedlejší účastnice jako oprávněné pověřil (pověření ze dne 16. 11. 2016 č. j. 44 EXE 455/2016-32) soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň - město (dále jen "soudní exekutor"), provedením exekuce vedené pod sp. zn. 94 EX 1867/16 proti stěžovateli jako povinnému podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera ze dne 16. 4. 2015 č. j. 103 Rozh 1402/2015-7 k vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 39 126 Kč s příslušenstvím, smluvní pokuty, nákladů nalézacího řízení ve výši 9 812 Kč a nákladů exekuce soudního exekutora i vedlejší účastnice. 3. Na pověření soudního exekutora provedením exekuce reagovali stěžovatel (povinný) a jeho manželka návrhem na zastavení exekuce s tvrzením o neexistenci způsobilého exekučního titulu, neboť rozhodčí nález, o který se exekuční návrh opírá, vydal rozhodce Mgr. Jan Fišer, který neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc, neboť rozhodčí doložka uzavřená mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem je neplatná. Pro případ, že by návrhu na zastavení exekuce nebylo vyhověno, požadovali, aby bylo rozhodnuto o přerušení řízení v souladu s § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že stěžovatel bude vyzván k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. O tomto návrhu rozhodl okresní soud usnesením ze dne 21. 7. 2017 č. j. 44 EXE 455/2016-66 tak, že návrh stěžovatele, na rozdíl od návrhu jeho manželky, shledal důvodným. 4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 6. 2018 č. j. 12 Co 590/2017-113 usnesení okresního soudu ve výroku o zastavení exekuce změnil tak, že exekuce prováděná proti stěžovateli se přerušuje a současně se stěžovateli ukládá, aby do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera ze dne 16. 4. 2015 č. j. 103 Rozh 1402/2015-7. V napadeném výroku o nákladech ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a manželkou stěžovatele krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, v napadených výrocích o nákladech ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem a o nákladech exekuce soudního exekutora usnesení okresního soudu zrušil a o nákladech mezi vedlejší účastnicí a manželkou stěžovatele rozhodl tak, že nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2019 č. j. 55 Cm 277/2018-67 byla žaloba stěžovatele na zrušení výše uvedeného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Jana Fišera zamítnuta. Na základě tohoto rozhodnutí okresní soud usnesením ze dne 7. 5. 2020 č. j. 44 EXE 455/2016-155 rozhodl, že v předmětné exekuci se pokračuje. Podáním doručeným soudu dne 5. 5. 2020 se stěžovatel opětovně domáhal zastavení exekuce, přičemž kromě jiného namítal, že vedlejší účastnice před uzavřením smlouvy o úvěru dostatečně nezkoumala jeho úvěruschopnost. 6. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 44 EXE 455/2016-213 byla předmětná exekuce vedená pod sp. zn. 94 EX 1867/16, s odkazem na § 268 odst. 1, písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavena. O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že vedlejší účastnici uložil jednak povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 18 414 Kč, a dále ve stejné lhůtě zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. Okresní soud na základě jím provedeného dokazování a po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že při uzavírání smlouvy o úvěru, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu, nebyla úvěruschopnost stěžovatele posouzena řádně a s odbornou péčí, co se výdajové stránky týče, toto proběhlo formálně, čímž došlo k takovému porušení základních práv spotřebitele, že je dán důvod k tomu, aby úvěrová smlouva, na základě níž byl rozhodčí nález vydán, byla považována za neplatnou a aby byla exekuce zastavena. 7. Proti usnesení okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud usnesení okresního soudu ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech soudního exekutora potvrdil (výrok I.). Ve výroku o nákladech účastníků usnesení okresního soudu změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 7 129 Kč (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 3 255 Kč. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v předmětné věci byly dány podmínky pro postup podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto okresní soud nepochybil, vyhověl-li návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Ve výroku o nákladech účastníků krajský soud usnesení okresního soudu změnil a náklady stěžovateli přiznal v menším rozsahu, než jak to učinil okresní soud. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu dovodil, že tyto náklady lze přiznat pouze v souvislosti s projednáním posledního návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (do té doby nebyla jeho obrana, domáhal-li se zastavení exekuce, úspěšná), a tedy návrhu opřeného o tvrzení stěžovatele, že další vedení exekuce je nepřípustné, neboť vedlejší účastnice před poskytnutím úvěru řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost. Proto krajský soud shledal opodstatněným přiznat stěžovateli náklady za výše uvedený návrh a dále za úkon představující účast zástupce stěžovatele u jednání okresního soudu uskutečněného dne 11. 11. 2020, které se projednání tohoto návrhu týkalo, včetně vždy jednoho režijního paušálu ke každému z úkonů příslušejícímu ve výši 300 Kč [§ 13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. II. Argumentace stěžovatele 8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v předmětné věci bylo vedlejší účastnicí požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení stěžovatele, že bylo namístě exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., zastavit bez ohledu na pasivitu stěžovatele a porušení povinnosti vedlejší účastnice zkoumat a posoudit úvěruschopnost stěžovatele. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Stěžovatel uvádí, že z usnesení soudu je zřejmé, že jsou-li naplněna kritéria zjevné nespravedlnosti, další okolnosti daného případu se stávají podružnými. Vzhledem ke skutečnosti, že ujednání o smluvním úroku a smluvních pokutách, které byly součástí smlouvy o úvěru uzavřené mezi stěžovatelem a společností (zde vedlejším účastníkem) bezpochyby kritéria zjevné nespravedlnosti naplňují, byly i v této věci všechny ostatní okolnosti irelevantní. 9. Stěžovatel namítá, že krajský soud pochybil, když se námitkou zjevné nespravedlnosti od počátku nezabýval a zbytečně zrušil rozhodnutí okresního soudu a svým rozhodnutím nepřiznal stěžovateli náklady řízení za předchozí právní úkony do doby, než stěžovatel napadl platnost úvěrové smlouvy z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti s odůvodněním, že do té doby byl stěžovatel neúspěšný, čímž se dopustil zjevného excesu a svévole. Stěžovatel poukazuje na to, že byl-li neúspěšný, nebylo to jeho vinou, ale pochybením krajského soudu, který nebral v úvahu tvrzení stěžovatele, týkající se naplnění kritéria zjevné nespravedlnosti, které bylo důvodem pro zastavení exekuce v plném rozsahu. 10. S ohledem na výše uvedené stěžovatel dovozuje,