IV.ÚS 1872/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1872/15 ze dne 22. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Juraj Szentkirályi, zastoupeného prof. JUDr. Karlem Klímou CSc., advokátem se sídlem Hradčanské nám. 12, 119 01 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 40/2014-50, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ad 7/2011-42, spojené s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto: Ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb. se odmítají. Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností ze dne 22. 6. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí i ustanovení čl. I bodu č. 6 a bodu č. 92 zákona č. 346/2010 Sb. pro tvrzený zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrušení napadených ustanovení zákona se stěžovatel domáhá pro porušení zásady právní jistoty občanů, jejich důvěry v legalitu a koncept legitimního očekávání, plynoucích z principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a porušení práva na ochranu majetku, které plyne z čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále se stěžovatel ve své ústavní stížnosti odvolává na čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 2 Ústavy. Z ústavní stížnosti a obsahu k ní připojených listin Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 19. 4. 2011, č. j. 421/3-565V-4/2001-7542, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva obrany - Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 259037/ZD/42, na základě kterého došlo k úpravě výsluhového příspěvku, který stěžovateli náleží. Podstatou sporu byla zákonnost zdanění výsluhového příspěvku vojáka z povolání srážkovou daní. Městský soud v Praze poukázal na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu, který již totožnou problematiku řešil (rozsudek č. j. 4 Ads 65/2013-23, ze dne 29. 8. 2013). Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že ustanovení § 143 odst. 10 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, nepředstavovalo překážku pro následné zdanění výsluhových příspěvků přiznaných v době, kdy byly výsluhové náležitosti od daně z příjmu osvobozeny a nejedná se v této souvislosti ani o nepřípustnou retroaktivitu pravou, nýbrž retroaktivitu nepravou, která představuje jedno z možných a přípustných řešení situací vznikajících v souvislosti se změnami právní úpravy. Závěrem odůvodnění napadeného rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že neshledal na zavedení zdanění výsluhového příspěvku ničeho protiústavního a nebyly tak ani dány důvody k předložení věci Ústavnímu soudu. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí vysvětlil, že v souvislosti se zdaněním výsluhových příspěvků nelze hovořit o nepřípustné pravé retroaktivitě, nýbrž jde o situaci, kdy právní vztahy, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového, což je považováno za obecně přijímanou a akceptovatelnou tzv. nepravou retroaktivitu. Ve vztahu ke zdanění výsluhových příspěvků nedochází podle odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ani k zásahu do legitimního očekávání stěžovatele, neboť legitimní očekávání se nemůže vázat k výši vyplaceného příspěvku, která není do budoucna fixována ve výši k datu zániku služebního poměru. Výsluhový příspěvek se přiznává a vyplácí z rozpočtových prostředků a stěžovatel nemohl spoléhat na to, že postupem času zákonodárce výši vypláceného příspěvku nepřehodnotí. Výsluhový příspěvek byl vždy předmětem daně z příjmů, pouze byl po určitou dobu od této daně osvobozen. Nejvyšší správní soud k tomu závěrem v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že ve skutečnosti, že zákonodárce do budoucna odňal určité skupině obyvatel dosavadní nesystémovou výhodu, spočívající v osvobození výsluhových náležitostí od daně, nelze spatřovat protiústavnost. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být zasažen ve svém vlastnickém právu, právu na spravedlivý proces a ve svém legitimním očekávání. Je přesvědčen, že vůči občanu, jenž nabyl v dobré víře nárok na výsluhový příspěvek, mající v době vzniku nároku charakter nezdanitelné dávky kompenzačního charakteru, nelze měnit charakter této kompenzační náhrady tak, že z něj jiný zákon učiní zdanitelný příjem. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nezabývaly podstatou jeho námitek a odkazovaly na nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatel své argumenty v ústavní stížnosti obsáhleji rozvádí. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013). Ústavní soud proto především konstatuje, že obdobnou věcí se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1815/15, ve kterém byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti sepsané stejným advokátem. Uvedená totožnost v osobě právního zástupce zřejmě vedla k vadě v obsahu petitu nyní posuzované ústavní stížnosti, neboť je jím navrhováno zrušení soudních rozhodnutí, které však byly předmětem řízení, vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1815/15. Ústavní soud proto z hlediska petitu nyní souzené věci vychází z úvodu ústavní stížnosti, kde stěžovatel jako napadená rozhodnutí označuje v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky, které se shodují s kopiemi přiloženými k podané ústavní stížnosti. I v těchto nyní napadených rozhodnutích však soudy uplatnily obdobnou argumentaci, jaká byla obsažena v rozhodnutích napadených ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1815/15, ve které Ústavní soud již dříve rozhodl tak, že ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1815/15, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v tomto rozhodnutí Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit. V nyní projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení sp. zn. I. ÚS 1815/15 konstatuje, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal s argumentací stěžovatele, neboť mu vysvětlil, že: "... legitimní očekávání se nemůže vztahovat ke konkrétní výši výsluhového příspěvku do budoucna či k jeho výluce ze zdanění. Poukázal na vysokou míru diskrece zákonodárce v oblasti zdaňování a odůvodnění směřující k neporušení zákazu retroaktivity úzce souvisí s argumentací stěžovatele, který se domnívá, že stát zasáhl do svých závazků, které vůči němu má z minulosti" (usnesení ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1815/15). Ústavní soud již v usnesení ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1815/15, dále poukázal rovněž na své usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 4069/14, a uvedl, že: "Legitimní očekávání se může vztahovat pouze k majetku, u nějž lze důvodně očekávat jeho nabytí, což platí pro již individualizovaný nárok na výplatu výsluhového příspěvku, nikoli však na v