IV.ÚS 1879/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1879/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Daniila Poleščuka, zastoupeného Mgr. Lukášem Matasem, advokátem, sídlem Purkyňova 3032/15, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 8 Azs 38/2020-64 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2020 č. j. 30 A 205/2019-113, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na soukromý a rodinný život podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") usnesením ze dne 14. 8. 2019 č. j. OAM 34501 26/DP 2018 podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), zastavilo řízení o žádosti stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Z rozhodnutí ministerstva vyplynulo, že stěžovatel měl povolen dlouhodobý pobyt na území České republiky za účelem společného soužití rodiny s platností do 30. 3. 2019, přičemž dne 3. 12. 2018 podal žádost o jeho prodloužení. Následně byl předvolán k výslechu za účelem ověření jeho činnosti na území České republiky, zejména Karlovarského kraje, neboť ministerstvu bylo z úřední činnosti známo, že k osobě stěžovatele existuje utajovaná informace vedená odděleně od správního spisu. Ministerstvo po porovnání výpovědi stěžovatele ze dne 21. 3. 2019 s obsahem utajované informace dospělo k závěru, že stěžovatel na otázky, které se k ní bezprostředně vztahovaly, odpovídal neurčitě a spíše vyhýbavě. Z tohoto důvodu byl opětovně předvolán k výslechu. Při druhém výslechu dne 20. 6. 2019 stěžovatel na položené otázky o své podnikatelské činnosti a cest do Karlovarského kraje odmítl odpovědět zcela, a to buď s odůvodněním, že nesouvisí s předmětem řízení, nebo s odkazem na obchodní tajemství. Stalo se tak i přes upozornění, že v tom případě bude řízení o jeho žádosti v souladu s poučením daným mu před výslechem zastaveno. 3. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 27. 11. 2019č. j. MV-134195-4/SO-2019 bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), zamítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení ministerstva. 4. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice podal stěžovatel dne 27. 11. 2019 správní žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), posléze doplněnou dne 5. 3. 2020. Tu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud v prvé řadě vyhodnotil jako opožděně uplatněný žalobní bod, ve kterém stěžovatel namítl údajné procesní pochybení správních orgánů, které mu měly odepřít právo nahlížet do spisu v rozporu s § 38 správního řádu, dále žalobní bod, podle kterého byl postup správních orgánů "stižen vadou absence postupu podle obecných ustanovení správního řádu" a konečně žalobní bod týkající se "neúměrných průtahů v řízení". Tyto námitky (žalobní body) stěžovatel uplatnil až v doplnění správní žaloby doručené soudu po uplynutí lhůty k podání správní žaloby. Jelikož tyto námitky nebyly ani v hrubých obrysech uplatněny ve správní žalobě ze dne 27. 11. 2019, krajský soud k nim jako k novým žalobním bodům uplatněným až po uplynutí lhůty k podání žaloby, nepřihlížel. 5. Krajský soud především poznamenal, že výslech stěžovatele jako žadatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu "může být v cizineckých řízeních zásadním důkazním prostředkem, jehož prostřednictvím mohou být prokazována jinak obtížně doložitelná tvrzení samotného cizince, ale také plněny úkoly svěřené zákonem správním orgánům, např. zjišťování plnění účelu vydaného pobytového oprávnění a dalších skutečností relevantních při rozhodování o podaných žádostech cizinců. Jde tedy o důkazní prostředek významný, což reflektuje zákon jednak jeho úpravou v § 169j zákona o pobytu cizinců ... jednak stanovením přísných následků pro případ, že žadatel vypovídat odmítne nebo se vůbec nedostaví k výslechu. Podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců se v takovém případě řízení o žádosti zastaví usnesením" (bod 42 rozsudku krajského soudu). Dále se zabýval tím, zda stěžovatel odmítl odpovědět na otázky, které byly z hlediska posouzení jeho žádosti relevantní, tedy zda nešlo spíše o otázky vedlejší, resp. méně podstatné. Zjistil však, že tomu tak nebylo a otázky, na které stěžovatel odepřel odpovědět, relevantní byly (bod 46). Položené otázky směřovaly na jeho podnikatelské a jiné aktivity v Karlovarském kraji, což jsou podle něj otázky relevantní v řízení o žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu osoby, která působí, respektive působila v několika obchodních korporacích činných na území České republiky. Podle krajského soudu je "zcela důvodné, že se činností ... v těchto korporacích správní orgány zabývaly, jistě to nelze považovat za problematiku nadbytečnou či dokonce zcela irelevantní, jinými slovy, tyto otázky by byly podstatné i bez existence utajované informace. Aktuálnost a relevance těchto otázek je po porovnání s obsahem utajované informace, kterou měl správní orgán ... dle záznamu učiněného ve spise k dispozici ode dne 27. 3. 2019, tedy ještě před druhým výslechem, pouze ještě podtržena". Tím, že stěžovatel bez právního důvodu odepřel odpovědět na otázky ministerstva, byla podle krajského soudu naplněna hypotéza § 169r odst. 1 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel "sám tím, že na položenou otázku odmítl odpovědět, fakticky znemožnil správním orgánům, aby posoudily relevanci utajované informace, respektive její obsah na podkladě jím sdělených skutečností, a tedy sám zapříčinil to, že správní orgány nemohly o jeho žádosti materiálně rozhodovat a tedy i zvažovat její obsah s dalšími skutečnostmi, které v rámci správního řízení vyšly najevo" (bod 47). 6. Konečně krajský soud podotkl, že správní žalobou napadené usnesení o zastavení řízení je rozhodnutím procesním, nikoliv meritorním, pročež nebylo nutné, aby se vedlejší účastnice podrobně zabývala otázkou dopadů svého usnesení do práva stěžovatele na soukromý a rodinný život. Podle krajského soudu nadto nelze nevidět, že stěžovatelem uváděná tvrzení, která se týkají údajně nepřiměřeného zásahu do jeho soukromých a rodinných poměrů, "fakticky nejsou nijak výjimečná". Rodinným příslušníkům a blízkým stěžovatele totiž "nic nebrání, aby svůj rodinný život realizovali v Rusku nebo v jiném státě dle své volby, skutečnost, že jde o osoby tří různých státních příslušností, tomu není na překážku", stěžovatel o tom ostatně nepřinesl žádné důkazy. Tvrzené negativní dopady jeho nepřítomnosti na jeho podnikání jsou podle krajského soudu "pouhou nepodloženou spekulací, odhlédne-li soud od toho, že coby cizinec nedisponuje automatickým právem podnikat na území České republiky a své podnikání zde i neomezeně rozvíjet". 7. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel v kasační stížnosti zejména namítal, že výslechy nebyly vedeny na dostatečně profesionální úrovni, jakož i to, že byla nesprávně posouzena kolize jeho práva neodpovědět na konkrétní otázku správního orgánu, domnívá-li se, že by tím mohl přivodit újmu sobě nebo osobě blízké, a sankce hrozící za uplatnění tohoto práva. Dále polemizoval s tím, zda se ministerstvo skrze výslech stěžovatele nesnažilo "nedovoleným způsobem neformálně získat informace pro jinou policejní součást". Nejvyšší správní soud však seznal, že tyto námitky nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, aniž v tom stěžovateli cokoliv bránilo a jsou tak podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Dále stěžovatel v kasační stížnosti zopakoval některé z námitek, k nimž krajský soud pro jejich opožděnost nemohl přihlédnout. Tím spíše pak k těmto námitkám nešlo přihlédnout v řízení o k