IV.ÚS 1880/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1880/23 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti WAI LUPE a. s., sídlem Vaníčkova 1639, Kladno, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2023 č. j. 4 As 17/2023-34 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2022 č. j. 52 A 3/2022-36, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích práv zakotvených v čl. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Magistrátu města Kladna ze dne 11. 3. 2022, č. j. OŽ/867/22/Sv, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. k) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění zákona č. 527/2020 Sb. (dále jen "živnostenský zákon"), kterého se dopustila tím, že v rozporu s § 31 odst. 2 živnostenského zákona nezajistila viditelné označení svého sídla obchodní firmou a identifikačním číslem osoby• Označení sídla totiž bylo umístěno u vchodových dveří rodinného domu a nebylo na něj možné dohlédnout z veřejného prostranství. Branka k rodinnému domu byla zamčená a na zvonek nikdo nereagoval. Stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 13. 5. 2022, č. j. 059725/2022/KUSK zamítl. Správní žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rovněž zamítl. Krajský soud uzavřel, že označení sídla nemusí být viditelné z veřejného prostranství, ale aby plnilo svůj účel, tak musí mít veřejnost možnost toto označení za obvyklých podmínek reálně spatřit. Rozhodnutí vedlejšího účastníka ale i tak obstojí, neboť nosný důvod pro postih stěžovatelky spočíval v tom, že označení sídla nebylo viditelné, neboť nebylo přístupné. Z rozhodnutí je tedy seznatelné splnění předpokladů odpovědnosti stěžovatelky za přestupek. Stěžovatelce se nepodařilo vyvrátit, že označení sídla bylo nepřístupné. Krajský soud ani nesouhlasil s tím, že správní orgán I. stupně porušil svou dosavadní správní praxi, kterou stěžovatelka dovozovala z toho, že v případech označení sídel v jiné budově rozhodoval opačně. 3. Navazující kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozhodnutím. Aproboval názor krajského soudu, že označení sídla musí být viditelné z místa, na které má veřejnost přístup, v opačném případě nemůže plnit svou informační funkci. Pokud stěžovatelka označení sídla umístila tak, že není viditelné z veřejného prostranství, mohla své povinnosti podle § 31 odst. 2 živnostenského zákona dostát jen za podmínky, že by umožnila veřejnosti přístup k tomuto označení. To však neučinila. Užití neurčitých právních pojmů, které vyžadují nikoli zcela triviální výklad, se zásadě nullum crimen sine lege certa nepříčí. Ačkoli může být požadavek na označení sídla předmětem zdánlivě složitého právního výkladu, neznamená to, že jej zákonodárce nedefinoval jasně. 4. K porušení zásady totožnosti skutku Nejvyšší správní soud uvedl, že přestupek podle správních orgánů spočíval v tom, že stěžovatelka nezajistila viditelné označení sídla. Krajský soud pouze částečně odlišně vyložil § 31 odst. 2 živnostenského zákona, neboť připustil, že v něm stanovenou povinnost lze splnit nejen tím, že označení je viditelné z veřejného prostranství, nýbrž i z místa, k němuž je veřejnosti umožněn přístup. Právně významnou se tak stala další okolnost, a to, zda bylo možné získat v uvedenou dobu přístup na zahradu rodinného domu (zda byla branka zamčená, zda někdo reagoval na zvonění). Jde pouze o upřesnění způsobu provedení přestupku - nebyla změněna podstata skutku. Jednání stěžovatelky v podstatném ohledu zůstává totožné, přičemž následek jednání je zcela totožný. Nebylo žádných pochyb o tom, že přestupek představuje porušení informační povinnosti podnikatele, kterou je povinen plnit vůči třetím osobám - to tvrdily jak správní orgány, tak krajský soud. Požadavek totožnosti skutku nelze vykládat tak, že jakmile se s ohledem na odlišnou právní kvalifikaci ukážou být právně významné i další okolnosti, musí být zahájeno řízení o novém skutku. 5. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že z fotografií založených ve správním spise nelze spolehlivě určit, zda byla branka skutečně uzamčena. Některé fotografie zobrazují pozemek u rodinného domu "za plotem". Tyto fotografie ale mohly být pořízeny skrze mřížky na vrátkách vedoucí do zahrady a s využitím funkce zoom fotoaparátu. Uzamčení branky navíc vyplývá z protokolu o kontrole. Bylo na stěžovatelce, aby své tvrzení zpochybňující pravdivost kontrolního protokolu prokázala. Ustala však u tvrzení, jímž popírala pravdivost kontrolního protokolu, jehož obsah se opírá o záznamy z úkonů předcházejících kontrole ze dne 22. 7. 2021 a 30. 9. 2021. Ty byly vyhotoveny vždy dvěma pracovníky správního orgánu I. stupně a je v nich výslovně uvedeno, že branka byla uzamčena, na zazvonění na domovní zvonek nikdo nereagoval. Stěžovatelka kontrolní zjištění relevantním způsobem nezpochybnila a nevyvrátila domněnku pravdivosti obsahu kontrolního protokolu. Okolnosti, za nichž stěžovatelka své tvrzení uplatnila, svědčí naopak o jeho účelovosti. Zamčení branky rozporovala až po čtyřech měsících, ačkoli jí muselo nebo alespoň mělo být zřejmé, že i tato informace může být relevantní pro posouzení věci. 6. Nejvyšší správní soud uzavřel, že z předložené spisové dokumentace a argumentace stěžovatelky nešlo dovodit, že by správní orgány v rámci posouzení označení sídla na adrese Čs. Armády 1979, Kladno založily ustálenou rozhodovací praxi, neboť nesplňuje minimálně podmínku dlouhodobosti. Aby mohla být rozhodovací praxe považována za ustálenou, musela by vyplývat z množství projednávaných případů s obdobným skutkovým základem. Stěžovatelka však poukazuje pouze na případy, které se týkají jednoho stavebního objektu, přičemž není zřejmé, zda bylo v tehdy projednávané věci vůbec rozhodováno za obdobných skutkových okolností. Případy, kterých se stěžovatelka dovolává, nadto byly posouzeny pouze správním orgánem I. stupně (lze tedy uvažovat nanejvýš o správní praxi Magistrátu města Kladna), nebyly posouzeny nadřízeným orgánem, natož soudy, jejichž úkolem je mimo jiné sjednocovat rozhodovací činnost a tím utvářet či usměrňovat správní praxi. Vedlejší účastník se měl s námitkou ustálené praxe vypořádat lépe - vyžádat si spisy, aby disponoval podklady pro náležité vypořádání předmětné námitky. Vzhledem k tomu, že se v daném případě ale nedá hovořit o ustálené rozhodovací praxi, nemůže mít postup vedlejšího účastníka vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují zásadu trestních a přestupkových řízení nulla poena sine lege a nullum crimen sine lege. Obecné soudy extenzivně vyložily § 31 odst. 2 živnostenského zákona, neboť s viditelností označení sídla spojily povinnost podnikatele zajistit přístup k tomuto označení. Tuto povinnost však podnikateli zákon nestanoví a rozhodně to ani není cílem zákonné úpravy. Tím je zajištění dostupnosti podnikatele, nikoli splnění formální informační povinnosti. Krajský soud naprosto změnil popis skutku, kterým se stěžovatelka měla dopustit přestupku, a odlišně vymezil následek tohoto jednání. Výklad obecných soudů zcela mění povinnosti stěžovatelky, jejichž splnění by vedlejší účastník měl kontrolovat. Vedlejší účastník nepovažoval za rozhodné, zda vstupní branka byla odemčená nebo ne. Tuto skutečnost ale obecné soudy označily za stěžejní. Závěr vedlejšího účastníka, že byl spáchán přestupek, vychází z naprosto jiných skutkových okolností, které samy soudy za přestupek nepovažují. Trestněprávní normy, do nichž se zařazují i normy přestupkové, musí být jednoznačné, nikoli založené na rozumných důvodech, které lze vykládat různorodě. Jednotlivé instance dospěly ke zcela odlišným závěrům, jež pořád mají odůvodňovat spáchání přestupku. Jde o porušení čl. 39 Listiny, neboť nebyla zachována ani totož