IV.ÚS 1881/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1881/23 ze dne 18. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Yamazaki, s. r. o., sídlem Vaníčkova 1639, Kladno, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2023 č. j. 9 As 16/2023-39 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. prosince 2022 č. j. 44 A 6/2022-26, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím Magistrátu města Kladna (dále jen "magistrát") ze dne 7. 6. 2022 č. j. OŽ/2684/22/Sv-7 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 62 odst. 1 písm. k) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění zákona č. 527/2020 Sb., kterého se měla dopustit tím, že ve specifikovaných časových úsecích nezajistila v rozporu s § 31 odst. 2 živnostenského zákona viditelné označení svého sídla obchodní firmou a identifikačním číslem osoby. Za tento přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč a dále jí byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 3. Proti rozhodnutí magistrátu podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 7. 2022 č. j. 096154/2022/KUSK zamítl, neboť se ztotožnil se skutkovými i právními závěry magistrátu. 4. Stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění podotkl, že ve skutkově totožné věci rozhodl již rozsudkem ze dne 22. 12. 2022 č. j. 52 A 3/2022-36 a že se s právními závěry v něm vyslovenými ztotožňuje a neshledal důvod se od nich odchýlit. Provedl sice drobnou korekci právního názoru vedlejšího účastníka, avšak shledal, že jeho rozhodnutí obstojí, neboť z něj lze seznat splnění předpokladů odpovědnosti stěžovatelky za posuzovaný přestupek, přičemž nosným důvodem pro její postih bylo to, že označení sídla nebylo viditelné, protože bylo nepřístupné. 5. Navazující kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným usnesením podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), odmítl pro nepřijatelnost (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Nepřijatelnost odůvodnil zjištěním, že není dán podstatný přesah zájmů stěžovatelky, a tudíž že neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Zdůraznil, že v rozsudku ze dne 15. 5. 2023 č. j. 4 As 17/2023-34, ve skutkově a právně stejné věci týkající se sídla vícero podnikatelských subjektů na totožné adrese, konstatoval, že označení sídla bude možno považovat za viditelné pouze tehdy, je-li viditelné z veřejně přístupného místa (veřejného prostranství), případně je-li k němu zajištěn přístup veřejnosti, což v posuzované věci nebylo splněno. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu řízení namítá, že jedno rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepředstavuje ustálenou judikaturu a Nejvyšší správní soud byl povinen se věcí meritorně zabývat. Toto rozhodnutí bylo vydáno až v průběhu řízení o kasační stížnosti, pouze 10 dnů před rozhodnutím o odmítnutí v dané věci; v době podání kasační stížnosti žádná rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu týkající se označení sídla nebyla. Stěžovatelka současně upozorňuje, že jsou před Nejvyšším správním soudem souběžně vedena i další řízení v obdobných věcech jiných společností sídlících na téže adrese, přičemž nebylo rozhodnuto zejména v řízeních o kasačních stížnostech, kde žalobám bylo vyhověno. Je přesvědčena, že celá záležitost má podstatný přesah do jejích zájmů. 7. Podle stěžovatelky ji soudy uznaly vinnou za jiné jednání (tj. nezajištění přístupu k označení sídla na fasádě objektu), když podle nich je legitimní požadovat po právnických osobách, aby učinily minimální opatření pro zajištění své alespoň hypotetické dostupnosti, a to způsobem užitečným pro další osoby a orgány; takovýto přestupek však v zákoně nikde definován není. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním nebo předtím ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud shledal, že těmto požadavkům krajský soud i Nejvyšší správní soud dostály. 10. Při odmítnutí kasační stížnosti postupoval Nejvyšší správní soud podle § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021. Toto ustanovení stanoví, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatelky), odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud (zejména jde-li o "bagatelní" a opakující se kasační stížnosti), lze z ústavního hlediska považovat za dostačující odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti vyřešeny [viz usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2923/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ani v případě, kdy kasační soud odkáže na jedno aktuální rozhodnutí, ve kterém zaujal - navíc v téměř totožné věci - právní názor, jenž hodlá ve své rozhodovací praxi