IV.ÚS 1882/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1882/13 ze dne 8. 7. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. T., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, AK se sídlem Nad Rokoskou 38, 182 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012 č. j. 4 T 81/2011-914, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012 č. j. 8 To 108/2012-998 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 4 Tdo 326/2013-38, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci. Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 81/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že krajský soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a pokusu přečinu poškození cizí věci podle § 21 odst. 1 k § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku dokonaným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), kterých se podle skutkové věty rozsudku dopustil tím, že (stručně vyjádřeno) dne 29. 12. 2010 v době před 13.00 hod. v úseku km 12,7 dálnice D1 ve směru jízdy na Brno při řízení osobního automobilu zn. Mercedes AMG 164, registrační značky X, vysokou rychlostí dojel v levém jízdním pruhu dálnice automobil Ford Escort řízený Radkem Matyášem, se kterým cestovaly Eva Týrová a nezl. Zuzana Matyášová, toto vozidlo předjel pravým jízdním pruhem a bez dodržení bezpečné podélné vzdálenosti prudce zařadil do levého jízdního pruhu těsně před vozidlo poškozeného, bezdůvodně snížil rychlost jízdy a začal intenzivně brzdit. Poškozený Matyáš stačil na vzniklou nebezpečnou situaci zareagovat a intenzivním brzděním zabránil bezprostředně hrozícímu přímému nárazu do zadní části vozidla stěžovatele, který si musel být vědom toho, že úmyslnou riskantní bezohlednou jízdou může způsobit škodu na majetku a ohrozit řidiče a spolujezdce z uvedeného vozidla a že může svým jednáním zapříčinit havárii nebo dopravní nehodu s následky na zdraví jiných osob. Tentýž den okolo 13.00 hod. v úseku km 29,5 až 30 na dálnici D1 ve směru jízdy na Brno stěžovatel obdobným způsobem předjel a omezil v jízdě osobní automobil Mercedes S 500 řízený poškozeným Petrem Raškou, se kterým cestoval jeho nezletilý syn Jan Oliver Šťastný. Poškozený neměl možnost reagovat tak, aby zabránil střetu vozidel, a i přes brzdění narazil do zadní části automobilu stěžovatele jedoucího v tomto okamžiku rychlostí jen 15 km/h, přičemž na vozidle poškozeného vznikla škoda ve výši 416 656 Kč. Krajský soud v Praze odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř roků, k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Stěžovateli byla též uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Altea Europe, spol. s r. o. (vlastník vozidla Mercedes S 500) náhradu škody ve výši 150 360,26 Kč. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné, dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovateli, který byl účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013 č. j. 4 T 81/2011-1008 prominut uložený trest odnětí svobody. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s postupem Krajského soudu v Praze při dokazování a zjišťování skutkového stavu. S odkazy na konkrétně označené nálezy Ústavního soudu zpochybnil, že by na základě provedených důkazů bylo možné jednoznačně a bez vážných pochybností uzavřít, že skutky, jak byly popsány v odsuzujícím rozsudku, se staly. V souvislosti s incidentem s vozidlem Ford Escort stěžovatel poukázal na nesprávné přiřazení údajů z dálniční kamery s údaji z GPS vozidla stěžovatele, některým závěrům v posudku Ústavu soudního inženýrství VUT Brno, týkajících se rychlosti a způsobu jízdy vozidla stěžovatele, oponoval, uvedl, že ze záběrů kamery na mýtné bráně lze dovodit jiný závěr, než jaký přijal soud na základě posudku ÚSI, a z detailů kamerových snímků dovodil, že červené vozidlo jedoucí v těsném závěsu za vozidlem stěžovatele nebylo vozidlo svědka Matyáše. Ke střetu s vozidlem Mercedes S stěžovatel odkázal na závěry znalců z ústavu MBL Crash Expert, s. r. o., kteří zpochybnili tvrzení svědka Rašky o provedení nebezpečného manévru s vozem stěžovatele a o intenzitě a důvodu brždění jeho vozidla. Stěžovatel označil důkazy, které svědčily v jeho prospěch, a tvrdil, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existuje extrémní rozpor, což svědčí o porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel vytkl Krajskému soudu v Praze, že obhajobou nastíněné rozpory nevyjasnil, nepřipustil provedení důkazu revizním znaleckým posudkem a neuvedl přesvědčivé důvody, proč nezohlednil důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Výtku podobného obsahového zaměření stěžovatel adresoval i Vrchnímu soudu v Praze. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257). V oblasti dokazování hlava pátá Listiny neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, či jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud tak respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Proto i posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Krajský soud v Praze založil svá skutková zjištění na důkazech podrobně popsaných a vyhodnocených v odůvodnění svého rozsudku a na jejich základě dospěl ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyvodil přiměřené právní závěry. Skutečnost, že některé návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů byly v řízení před Krajským soudem v Praze či v odvolacím řízení zamítnuty, nepředstavuje porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť soudy obou stupňů vysvětlily, proč je považovaly za nadbytečné. Takový postup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a stejně postupoval i v projednávané věci. K námitce opomenutí důkazů soudem prvního a druhého stupně Ústavní soud poznamenává, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez logického odůvodnění odmítne provést. V takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí Ústavním soudem; tak se také stalo ve věcech, jež Ústavní soud řešil nálezy, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného - takto o navržených důkazech usoudil jak Krajský soud v Praze, tak i Vrchní soud v Praze v projed